Roadtrip 2010

Pekelné doly

Toho roku to s Pavlem šlo motorkářsky takříkajíc od deseti k pěti.   Při jarním servisu Pavel na svém GSX-F při opravě klikovky způsobil drobnou prasklinu v letitém křehkém bloku motoru což mělo za následek nekontrolovatelný únik mazacího fluida lubrikačního typu neboli oleje mimo motor směrem na silnici.    Závada to byla věru neopravitelná a tak poté, co se Pavlovi nepodařilo přes net sehnat jiný motor, rozhodl se po dlouhém váhání a rozhodování pověsit na internet inzerát na prodej svého stroje za symbolickou cenu.   Prodat onen stroj se Šavelovi nakonec povedlo, nicméně je nutno podotknout, že radost z tohoto počinu rozhodně neměl. 

Navíc se v tom roce Šavel začal aktivně věnovat dalšímu z mnoha svých koníčků, tentokrát padla volba na myslivost a Pavlis se do toho vrhl pohlavě.  S tímto samozřejmně byly spojeny jisté nemalé další finanční náklady a tak Pavel začal řešit co a jak dál se svým motorkářským životem.   Peněz na zánovní stroj při splácení hypotéky se nedostávalo, tak to náš pan Ukrutný vyřešil šalamounsky a prohlásil před ostatními členy clanu asi toto:    Za pár korun pořídím starou motorku, tím pádem budu pojízdný a zároveň si z toho vypiplám veterána.  

Marné bylo naše rozmlouvání tohoto nesmyslného aktu.  Uběhlo sotva pár dní a Pavlis domů dotáhl stroj značky ČZ o objemu úctyhodných 175 ccm.   Všem nám byl jasné, že na tomhle arcidílu, jež pamatuje císařpána, se s námi kloudně nepovozí.   Navíc jak Pavla všichni dobře známe, to by bohdá nebylo, aby si veškeré opravy a úpravy na motorce neudělal sám.  Což o to, nic proti.  Po technické stránce ji Pavlík vymazlil jen co je pravda.   Ale aby pustil korunu za profi lak či chromování, to ne.  Takže ta jeho ČíZa ve finále jezdila docela hezky, ale vypadala hrozně (což jsme mu samozřejmě takhle na plnou hubu nikdy neřekli).   Netrvalo ale dlouho a Pavlův veterán, který chtěl užívat i ke zcela normálnímu běžnému ježdění si vysloužil (tuším že od Marka) přezdívku  "Zhmotnělé zlo".   

Ale teď k vlastnímu tripu.  Po nějakých těch hospodských peripetiích s vymýšlením kam vlastně, padlo rozhodnutí opět zůstat v tuzemsku.   Cíl byl jasný, už jsme o tom zařízení mnohé věděli, ale všichni jsme jej chtěli zažít na vlastní kůži.   Mluvíme tu o motorkářské jeskyni  "Pekelné doly".   Další plánování se tedy odvíjelo od tohoto jednoznačného záchytného bodu.  

Počet účastníků se letos ustálil na osmi lidech dohromady na sedmi strojích.   Premiérově s námi na větší akci vyrazili Ivan s Marci společně na jejich skvostném stroji BMW R1200GS.    Poprvé s námi na vícedenní tripík taky vyrazil Janek se svou Hondou Africa Twin 750, zvanou též jako Sahara Twist.   Po roce se opět přidal náš starý známá dvouprsťák Kraťásek se svým polokapotovaným šestkovým Banditem.   A ten s sebou pro letošek přibral Daviďáka, šílence který tohle vše s námi absolvoval na své motokrosové KTM 450 v jeho osobité osobní silniční úpravě.    Pak už zbýváme jen my tři a sice Peťan na Raptoru,  Mara na eS-Véčku a Pavel na zhmotnělém zlu.  

Ráno v den odjezdu jsme se, jak jinak, setkali na Benzince.   Dočepnout, poklábosut a vyrazit.   No tak hladce to zas neprobíhalo.   Počasí úplně nepřálo a trochu mrholilo.  My po těch letech v sedle - stále ještě nezkušení cestovatelé - jsme stále ještě nedisponovali patřičným vybavením do deště.    Daviďák dorazil sbalený vlastně jen tak pro sichr, protože stejně nevěřil, že by se v tomhle počasí odhodlal s námi vyrazit.   Nakonec ale přeci jen vyrazil, protože počasí se umoudřovalo a myslím, že nelitoval.   Když se teď ještě vrátím k té jeho úpravě krosky v silniční stroj - spočívala ve vyzvednutí SPZ z depozitu, ve zpětné montáži blinkrů a zrcátek.   Dále v montáži menší (zapůjčené) rozety a v obutí silničních pneu (kterými byly totálně sešlehané drapáky). 

Z ValMezu jsme vyrazili směr Hranice, Lipník a ostut po stré cestě podél dálnice do Olomouce.   Zase chvíli trvalo, než jsme se sehráli, takže v úvodu byla naše kolona stále roztrhaná, neb Daviďák se teprve sžíval s asfaltem a Pavlův stroj očividně nestačil nastavenému tempu.   V Olomouci jsme to stočili na sever směrem na Šternberk odkud nás místa znalý Kraťásek provedl po klikatých serpentínách po trase slavných automobilových závodů dovrchu Ecce Homo.    Dál jsme směřovali na Rýmařov a Šumperk,  před Šumperkem jsme to všichni stočili na Velké Losiny a zastavili na pumpě.    Jak už jsem se zmiňoval, Šavelův stroj očividně nestíhal, nicméně nutno přiznat, že za námi Pavel na daných etapách dojížděl s pouze relativně krátkými odstupy.   Přesto jsme se rozhodli, že na další trase pojede Pavel o něco kratší cestou a sraz že si dáme ve Vamberku na náměstí. Předpoklad byl takový, že Pavel asi dorazí o něco dříve, takže zatím vybere hospodu.    No a my ostatní jsme si to protáhli přes Červenohorské sedlo, paráda.  Přes Jeseník a Branou do Hanušovic,  dále na Králíky a přes Žamberk do Vamberku.    Pavlík tam už na nás pěknou chvíli čekal,  pravda měl to o podstatný kus blíž a my zrovna nespěchali.    Hospoda, kterou Pavel vybral, byla tak trochu cukrárnou, takže žádná sláva, ale něco teplého na zub na pozdní oběd nám tam připravili a dokonce i Birelem hrdla prolili.   Venku před hospodou pak mě a Janka odchytly dvě slečny, které dealovaly nějaké parfémy a tak nám za mrzský peníz každému po jednom flakonku vnutiny,  že jsme aspoň měli co naši robkám z tripu přivést.   Z Vamberka jsme pokračovali přes Rychnov nad Kněžnou na Dobrušku a dále přes Nové Město nad Metují do České Skalice.   A odsud to byl už jen skok do kempu na břehu vodní nádrže Rozkoš. Po zaplacení ubytka jsme začali hledat místo pro stany. Mašiny jsme vyrovnali hezky do jedné lajny, jen Daviďák měl s parkováním motorky trochu problém, protože svůj boční stojan měl urvaný, takže vždy parkoval tak že motorku někam opíral,  třeba o tankovací stojan na pumpě.  

Postavili jsme stavy a vpodvečer ještě zaskočili se vykoupat. Dosytosti jsme se vyblbli na tamních u břehu nainstalovaných nafukovacích vopičárnách.   Když jsme se vrátili ke stanům, s údivem jsme zjistili, že Daviďákova  Ka Té eMka  stojí v lajně s našimi ostatními mašíky podepřená asi půlmetrovým trámem - v kempu kde poslední klacík kempaři spálili na ohništi už před notnou řádkou let. Když jsme se ho ptali kde ten trám vzal,  jen mlčky ukázal směrem k obrovskému kolotoči, který byl do té doby těmihle trámy zapatkován.   Ještě že už ten den nebyl v provozu.  

Taky měl Daviďák strašně vyprahlé a rozpraskané ruce,  no a když zjisti že krémem na ruce nikdo z nás nedisponuje,  zapůjčil od Pavla motorový olej do zhmotnělého zla,  namazal a vyrazili jsme do hospody.   Tam padl nějaký ten gáblik a pěkná řádka pivek.  

Druhého dne jsme popakovali stany a vyrazili do nedaleké vesničky podívat se na sbírku motocyklů do jednoho malého soukromého muzea. Tip jsme dostali předchozí večer od party čopráků kteří na Rozkoši taky nocovali a konzumovali. Sbírka to byla věru hezká, do jisté míry podobná té v Senince. Po exkurzi se s námi bohužel rozloučili Kraťásek a Šavel kteří dostali proletošek od manželek povolenku pouze na jednu noc.   Obzvláště Pavel s tím hodně bojoval,  posléze ale rozumně uznal že by to udělalo víc škody než užitku a tak s dvouprsťákem varizili směr ValMez. 

My ostatní nabrali směr Úpice,  Trutnov a Vrchlabí,  minuli odbočku na Harrachov a kus před Tanvaldem odbočili směrem k vodní nádrži Souš.  Ač tomu název zdaleka neodpovídá,  začalo nám tu parádně pršet a mokli jsme až do Lázní Libverda kde jsme zabačovali na baštu v tamní stylové restauraci Obří sud.   On ten podnik je spíš atrakce tím jak vypadá,  než aby to byla opravdu dobrá hospoda.  Nicméně něco jsme snědli a alespoň trochu uschli.   Dál už jen trochu mrholilo takže cesta byla o něco příjemnější.  Přes Raspenavu a Frýdlant jsme zamířili na Chrastavu,  objeli Liberec a zkrs Nový Bor  (řečený též jako Starý Chlor)  jsme dorazili do České Lípy.   Odsud to byl už jen kousek do cíle dnešního putování,  po pár kilometrech po zapadlých klikatých okrskách jsme se konečně ocitli před Pekelnými Doly.  Nesměle jsme zastavili pod obrovskou skálou, když vtom nás zcela suveréně začak jeden venku stojící a pokuřující týpek dosti nonkonformního vzhledu pobízet,  abychom bezostyšně i s mašinama vjeli jedním z vchodů dovnitř.    Učinili jsme co nám kázal a krátce na to každý z nást zažil to co jsme si do té doby jen představovali.   Byli jsme i s motorkama uvnitř systému obrovských podzemních jeskyní,  podlaha byla hladce vybetonovaná a nalajnovaná jako opravdová silnice,  zvuk výfuků našich miláčků ve skále nádherně rezonoval.   Udělali jsme kolečko kolem jednoho z pilířů a zaparkovali nedaleko baru.  

Z opatrnosti jsme pro start dali jen kafe než zjistíme jak to tu vlastně chodí a jestli budeme moct přespat.   Slečna za barem byla ochotná,  říkala ža ten den sice lidí není moc,  ale přesto dostatek aby nechali otevřeno celou noc.   Takže jestli budeme dostatečně dlouho do noci pít,  přenocovat můžem.   Nafasovali jsme matrace a zjistili,  že nocleh je v ceně konzumovaných drinků.   Matrace a mašiny jsme šoupli do jedné zastrčené jeskyně,  vybalili,  převlíklui a šli pít  (a taky něco sníst).   Akce to byla neskutečně pohodová.   Venku začalo chcát jako z konve a my byli chovaní pěkně v bezpečí podzemního baru.   V průběhu večera jsme se seznámili s oním týpkem co nás nanavigoval při našem příjezdu dovnitř.   Patřila k němu totálně očesaná čtrnástistovka Intruder a logo  "Jeď abys žil,  žij abys jel"  na něj dokonale pasovalo.   Když se s námi seznamoval povídá:   Já sem ???ikš!      My na něj:    Cože,  Mikš?     A on na to:   Né,  Pikš!    "P" jako piča.     V průběhu večera jsme s ním docela poklábosili a taky popili.   Dokonce objednal putovní pohár,  kdy do pětilitrového kýblu od hořčice nechal nalít asi sto tisíc panáků a ten kýbl pak šel z ruky do ruky.    No,  zapařili jsme tam pořádne,  jen Ivanhoe s Marci a taky Daviďák šli spát o něco dřív,  neb tito měli v plánu druhý den brzy ráno vyrazit k domovu.   O to větší asi měli radost,  když jiný týpek řečený Ze-s-Plzně začal v pozdních nočních,  resp. v brzských raních hodinách a ve stavu totální zchlastanosti startovat a tůrovat svůj chopper bez výfuku.  

Marci s Ivanem museli pádit domů,  neb Ivan měl nějaké pracovní povinnosti a Daviďák měl taky něco důležitého.  Ráno vstali opravdu brzy a vytratili se jak pára nad hrncem.   My ostatní jsme v máruči morfeově strávili nějakou tu chvíli navíc.  Když jsem se probudil, měl jsem pocit,  že už jsem dostatečně vyspalý, ale bylo mi divné, že je pořád taková tma.   Chvíli na to se probudil i Mara a povídá:   Ty blbče,  víš kolik je hodin.   No jo,  v tu chvíli mi vůbec nedošlo,  že chrápem v jeskyni.  Popošli jsme ke vchodu a zjistili,  že venku pere slunce.   Zbalili jsme věci, lupli nějakou tu snídani a vyrazili dál.   Původní peloton se nám radikálně zredukoval.  Na poslední štaci jsme vyráželi ve třech - já, Mara a Janek.    Holt,  nejlepší zůstávají,  drží žezlo a směle pokračují.

Z Pekelných dolů jsme vyrazili na jih,  prjeli Měšlník a mířili na Prahu.   Do té špinavé díry se ale nikomu z nás nechtělo,  takže jsme se rozhodli že Prahu musíme objet.   Středočeský kraj je ovšem propleten neskutečným množstvím silniček a značení mizerné.   Docela jsme bloudili,  když se nám konečně podařilo najít Úvaly.  Tyhle končiny znám,  švagrová bydlí nedaleko v Babicích a naše cesta tudy vedla.  Zavolal jsem jí s plánem stavit se na kafe,  ale nebyla doma, takže z toho sešlo.   V Úvalech si Mara navíc všiml,  že má na vidli prasklé gufero a z vidle chčije olej.   Snadná provizorní oprava byla nasnadě,  erární policejní ponožka dokonale po zbytek tripu posloužila.  Zamířili jsme na Říčany,  trochu zabloudili do Velkých Popovic (ten zpropadený Středočeský kraj),  ale po chvíli zcela správně směřovali na Benešov a kus dál se zastavili na Konopišti.   Cestou z Popovic jsme si ještě prohodili na pár kiláků motorky.   Mara osedlal Raptora,  Janek eS-Véčko a já prubnul Jankovu Afriku.    na konopišti jsme omrkli tamní, tentokráte oficiální motomuzeum a když už jsme se chystali vyrazit dál,  přišel slejvák.   Posečkaji jsme v restauračce,  lupli birela a polívku a když se zdálo že déšť ustává,  vyrazili jsme.   Projeli jsme Votice a mířili směr Tábor.  Před Tborem jsme odbočili na Chýnov a kousek za Chýnovem dojeli do jedné malé vesničky kde Mara zařídil nocleh a kalbičku v jedné hospůdce kterou tu mají pronajatou metalisti co se s nima Mara zná z Vizovického Masteru  (ti u kterých jsme bačovali loni v Bechyni).     Cestou jsme chytli opravdu pořádný slejvák,  takže ubytko v teple a suchu přišlo víc než vhod.    Navíc auty dorazila další grupa chlastačů z ValMeza,  takže o zábavu bylo postaráno.   Pivo teklo proudem,  panáky jen lítaly a žrádla kopy.   

Ráno jsme všichni byli tak nějak rozbití.  Furt se nějak ne a ne zbalit.  Pak se ještě začlo grilovat a bylo vymalováno.   Na cestu jsme vyráželi až někdy po obědě.   Vzali jsme to na Pelhřimov, Jihlavu a někde u Měřína se napojili na D1.  Po dálnici jsme s několika občerstvovacíma přestávkama pádili až do Kroměříže.  Odtud pak přes Holešov a Bystřici pod Hostýnem na ValMez.   Na závěr tipu jsme se ještě zastavili u Marka ve Mštěnkách a dali kafe.    Krásně jsme si libovali jak se nám ten letošní tripík vydařil,  jaká to byla pohoda a že byla škoda,  že to spousta lidí musela zabalit dřív.    V tom jsme slyčeli ránu a zaskřípání někde od nájezdu.  Doběhli jsme tam a Jankova Afrika ležela na zemi.   V tom parnu se stupačka zabořila do sluncem rozsaveného asfaltu a bylo vymalováno.   Janek ve finále posledních pár kilometrů domů dojel s ohlými řidítky, prasklinou v kapotáži a utrženým úchytem topkejsu.    Stylový závěr tripu.   Ale přesto to byla paráda. 

Tenhle trip byl zásadní zejména pro Pavlyka.  Nejen že nesmírně litoval,  že byl ochuzen o proslulé Pekelné doly a doufá že se do nich co nevidět se svým mašíkem podívá,  ale zejména prozřel.   Ano prozřel, zanedlouho po tripu šlo zhmotnělé zlo zpět do pekel a krátce na to pořídil svoji GSX 750 Inazuma na které ještě tu sezónu nahrkal pěkných pár podzimních kilometrů.  

Šaman Peťan