Albania Trip 2015

Albania Endurotrip 2015

Loňská návštěva Balkánu byla natolik inspirující a malá ochutnávka kousku albánského území v černohorském příhraničí natolik okouzlující, že jsme se tu zpropadenou Albánii rozhodli pro letošek procestovat celou. A jak už to bývá, když se zrodí myšlenka, realizaci musí předcházet sáhodlouhé přípravy. Přeci jen jsme se nechystali na all inclusive plážovou flákačku, kde vás ke každé atrakci dovede delegátka či nedej bože animátor pěkně za ručičku. Následovalo tedy tradiční šťourání se po internetu, pročítání cestopisů a lustrovaní gůůůgl map. Při brouzdání se po netu a hledání informací na téma Albánie a motorky jsem dříve či později narazil na jméno Filip Weber a jeho bebaweb.cz. Klobouk dolů co ten člověk všechno zvládá. Jak jsem pochopil, procestoval půlku světa na endurové motorce či v offroadovém autě, do toho vede úspěšnou IT firmu a zároveň je milujícím manželem a vzorným otcem (Filipe, prosím tě, pokud by se náhodou stalo, že budeš číst tyhle řádky, řekni mi, jak to děláš). Každopádně ale tenhle člověk sepsal takovou malou, stručnou a výstižnou cestovatelskou příručku, která nese název: „Albánie offroadový ráj“. Ani jsem netušil, jak složité bude tuhle knížečku sehnat. Druhé vydání z roku 2012 bylo již beznadějně vyprodáno, nepodařilo se mi jej sehnat už ani u našeho kamaráda Ivana Jadrníčka na moto-travel.cz. A třetí přepracované vydání Filip plánuje vydat až na jaře 2016. Nakonec se ale zadařilo a jeden z posledních kusů jsem sehnal v mapykiwi.cz.

Následovalo vymyslet plán, jak se do zemně zaslíbené přiblížit s ušetřením sil a gum a přeci jen něco málo zredukovat z toho zpropadeného dálničního tranzitu. Dodávku či auto s vlekem jsme zavrhli prakticky okamžitě, neb nikdo z nás nedisponuje příslušnou technikou, ani řidičským oprávněním skupiny E. Autovlak se taky nejevil příliš reálný, neb nabídka těchto služeb v paletě Českých Drah je dost trystní. Po chvilce bádání jsem ale objevil variantu možnosti využít trajekt a jakmile jsem tento plán nadhodil do pléna, shledal se s mimořádně kladným ohlasem. Zbývalo tedy zjistit, jak to se sklouznutím se po vodách Jadranu chodí. Do data odjezdu v druhé půli srpna ještě zbývalo dost času, nicméně v rámci prevence vyčerpání kapacity lodi jsme palubní lístky zakoupili přes společnost directferries.cz už v půlce května a začínali se pomalu těšit a stříhat metr. Tou dobou jsme ještě zdaleka netušili, jaké komplikace nás ještě čekají.

Uběhly možná tři týdny, když se ozval kamarád Aleš, že má v plánu koupit motorku a na trip se přidat k nám. Říkal jsem si, že vzhledem k Aldově nevyježděnosti a náročnosti plánovaného motovýletu, to není zrovna dobrý nápad. Nakonec se s tím Aleš ale popral víc než statečně a jeho, vůči nám, poněkud opožděný zájem o zakoupení palubního lístku nám vpodstatě zachránil celý trip. Věc se má totiž následovně. Lístky jsme zakoupili u společnosti Adria Ferries na plavbu z italského Terstu do albánského Dráče s plánem na procestování severní poloviny území Albánie. Aleš chtěl koupit přes net palubní lístek až někdy začátkem června a rezervační formulář ho v tu dobu už v nákupu nepustil dál.

Povídám mu, nevěš hlavu. Lístky jsou jistě už vyprodány z důvodu vyčerpání kapacity, ale my prd víme, jestli k jednomu osobáku patří pět lidí, nebo ke kamionu jediný šofér. Pošli do directferries email s prosbou, zda by nebylo místěčko navíc, pokud se jedná o jedinou motorku a jednu osobu. Alda tak učinil, jeho mail z Directferries přeposlali přímo do Adria Ferries a co mu přišlo zpět nám všem vyrazilo dech. Lámanou angličtinou tam stálo něco jako: Rezervaci na plavbu z Tersu do Dráče v datu 17.8.2015 nelze provést, jelikož plavba byla zrušena. Jednohlasně Alešovi povídáme, že to bude nějaká mejlka, jelikož my všichni máme na tuhle plavbu lístky už koupené, každému nám tam lítá nějakých 123 Euro + manipulační poplatky a nikomu z nás do mailu nepřistála zpráva, že by naše plavba měla být zrušená. Následoval další mail do centrály Adria ferries, včetně čísel našich palubních rezervací. Zpět přišla poměrně strohá zpráva od nějaké slěčny Julie, že opravdu, i přes fakt, že máme palubní lístky již zakoupeny, trajekt byl zrušen. Zároveň nám milá slečna ale obratem nabídla náhradní variantu. Buď jet o den později trajektem z Ancony, což by pro nás znamenalo dalších nesmyslných 500 kiláků po Italské pevnině a tedy naprostou ztrátu jakéhokoliv benefitu ve využití trajektu. Nebo plavbu na původní lince, ale o týden dříve. Nevím jak kde, ale já měl dovolenou na konkrétní termín nahlášenou několik měsíců dopředu. Nutno podotknout, že vše bylo korespondováno z Alešova mailu. Nám ostatním dodnes nedorazila žádná zpráva od Adria ferries s oficiálním oznámením o zrušení plavby, natož s omluvou. Následovalo bádání co a jak dál. Nakonec jsme vymyseli, že jediným schůdným řešením pro nás bude změna na plavbu z Benátek do řecké Igoumenitsy dne 18.8.2015, tentokrát ale se společností Anek Lines. Jak jsme byli neskutečně rádi, když nám slečna Julie sdělila, že námi uhrazené peníze nám vrátí zpět a to v plné výši, tedy bez manipulačního poplatku za storno, ve lhůtě do 30 dnů. Děkujeme drahá Adria Ferries, vy zmrdi Italský.

Navíc tahle jobovka znamenala z větší části překopat itinerář trasy, jelikož teď byla Albánie v plánu kompletně celá, hezky od jihu až na sever. Tou dobou jsem už naštěstí byl hrdým majitelem jednoho z posledních výtisků publikace „Albánie offroadový ráj“ a chystal se s ženou a dvěma synky na masňáckou flákací dovču letecky na Rhodos. Alespoň bude co číst při zevlování na pláži. Když jsme odlétali 7. července domů, při vstupu do letadla rozdávaly stevardky noviny. V nabídce byl Blesk a MF Dnes a já se tak po mnoha dnech opět dostal k českému dennímu tisku. A bylo úplně jedno, které noviny jsem si vzal, na titulní stránce obou plátků do očí bil nápis: „Mladý pár turistů z Česka zavražděn v Albánii“. Žena mi koukala přes rameno a bylo jasné, co se jí honí hlavou. Albánie nemá v českých luzích a hájích zrovna nejlepší pověst, přitom naprosto nepodloženou. A tenhle titulek navíc pověsti nepřidá. Začetl jsem se do samotného článku a rázem pochopil. Ti dva měli smůlu, narazili na delikventa, který je chtěl okrást o auto a peníze, nějak se mu to zvrtlo a skončilo to tragicky. Takové věci se bohužel stávají a je úplně jedno, jestli na západ či na východ od našich hranic. Co ale není pravidlem, aby na takovýto případ vláda během několika hodin nasadila několikset policajtů, včetně příslušníků elitních jednotek. Ti tohle individuum v podmínkách Albánských hor dokázali vystopovat a zatknout do tří dnů. Co následovalo mi ale úplně vyrazilo dech. Tisíce Albánců vyrazilo v Tiraně a dalších velkých městech jako např. Skadar do ulic s českými vlajkami a zapálenými svíčkami a spontánně uspořádali pietní akt na uctění památky těch dvou. Život jim to sice už nevrátí, ale gesto je to mimořádné. A dokážeš si představit, že by lidi v Praze či Brně udělali něco podobného, kdyby se ve zprávách na Nově dozvěděli, že někdo v ČR zabil dvojci turistů z Albánie?????

Ze složení loňské party jsem zbyl já a Ivan s našimi osvědčenými stroji o třech písmenech v názvu (KTM+BMW). Bobr Radůz pro letošek trip odpískal. Přidal se ale Mara s nově zakoupenou Africou a taky už výše zmíněný Aleš a jeho V-Strom. Zbytek té naší bandy pro letošek zvolil kratší trip na sever Polska, k Baltu a Mazurským jezerům. O tomhle vyprávění si ale počteme v jiném cestopisu……….

Kvapem se v kalendáři přiblížilo datum 18. srpna, tedy den odjezdu. Po úmorném a pekelně teplém suchém létě byla předpověď na den D zcela trystní. Měl přijít déšť, na který zemědělci a zahrádkáři a vodohospodáři čekali jako na smilování, nám ale vůbec nehrál do not. Sraz jsme měli ve ValMezu na Shellce ve 4:00 hod ráno. Dorazil jsem jako první, pár vteřin po mě z Horní Bečvy doburácel Hoe na svém GS a jako poslední po pár minutách, jak už to bývá, dorazil Mara, který to měl z domu k pumpě asi 30 metrů. Nepršelo, ale ta vlhkost byla cítit ve vzduchu. Záhy jsme vyrazili směr Olomouc a Brno, kde jsme na OMV na výpadovce na Mikulov vyzvedli posledního člena naší motogrupy, Aldu. Střelili jsme kafe a na další úsek cesty už vyráželi v pořádném dešti. Alespoň jsme se nezdržovali oblékáním nepromoků, neb jsme je měli preventivně na sobě už z ValMezu. Před čárou ještě rychlá pauza na tankování u Pasohlávek a přímo na čáře nákup rakouské dálniční známky. Tam mimochodem Aleš zjistil, že doma nechal platební kartu. Ještě že co by zdatný ajťák měl bravurně zmáknuté přímé bankovnictví ve svém smátfounu, takže průběžně přeposílal prašule Marovi na účet a ten veškeré Aldovy platby hradil ze své karty. Jinak, kupodivu, nikdo další nic zásadního doma nezanechal. Sypali jsme další a další kilometry tranzitu. Já celý konvoj standardně vedl, na druhé pozici se usadil Aleš, třetí Mara a Ivan tradičně celý náš skromný konvoj uzavíral. Po dálnici jsme směřovali na Wídeň a Grazz, pohodovou cestovní rychlostí okolo stotřicítky. Pršet nám přestalo až někde před Klagenfurtem. Nepromoky jsme s chutí sbalili zpět do bagáže a ještě na Aldově V-stromu došponovali řetázek. Záhy přišel Vilach a přesun do Itálie. Obchvat Udine a směr Benátky. V plánu bylo přenocovat někde před Benátkama, protože jak známo, Benátky jsou malý kus historického centra a v okolí jen bordel a těžký průmysl. No a my se ten večer už rozhodně chtěli vykoupat v moři, takže volba padla na Lido Di Jesolo, přímořské letovisko kousek před Benátkami. Sjeli jsme z dálnice, kde nás při sjezdu ještě čekala nemilá povinnost uhradit mýto na mýtné bráně. Zacálovali jsme každý po 13. Eurech, což byla ve srovnání s rakouskou známkou za 5 E, za nepoměrně kratší úsek italské dálnice, pěkná podpásovka. Opět jsme se utvrdili v tom, že Italové jsou kurvy a už jsme se těšili, až budem v Albánii. V Lidu bylo kempů hned několik. První na který jsme narazili tak trochu připomínal cikánský slam. Popojeli jsme tedy dál a našli pro změnu několik kempů až přehnaně luxusních a navíc přeplněných. Nakonec jsme ale měli štěstí na karavanový kemp s prostranstvím i pro stany, za rozumný peníz. Ten den jsme strávili v sedle nějakých cca 850 kiláků. Lupli jsme po kalíšku slivovičky, každý po jednom pivku a jali se postavit stany. Záhy s dalšími zásobami piva přesun už za šera k moři. Tam jsme na už liduprázdné pláži a prakticky už skoro po tmě spáchali první koupačku, samozřejmě bez plavek. Cestou zpět do kempu jsme se ještě stavili v picérce a koštli místní pizzu a pivko. Příjemně utahaní jsme zalezli do stanů a oddali se náruči morfeově. V noci pak přišla průtrž mračen a ukrutný vichr, který našim stanů dal co proto. Já to prakticky celé prospal, ale Alda se v noci jal záchranářské mise a poschovával z věcí rozvěšených po motorkách, co se jen dalo. Mých motorkářských bot pod mojí KTM si ale nevšiml, naštěstí v nich ráno nebyl bazén, ale jen trochu vlhko.

Do Benátek jsme to měli jen něco přes 30 km. Trajekt měl plánovaný odjezd v pravé poledne a

k odbavení bylo potřeba se dostavit nejpozději 2 hodiny před odjezdem, tedy v 10:00. Odjezd z kempu jsme naplánovali na osmou, tak abychom i s rezervou na nějaké to bloudění byli v devět v přístavu. Ráno proběhla obligátní snídaně z vlastních zásob. Balení prochcaného stanu nebyla zrovna příjemná záležitost, nicméně dle plánu jsme byli v 8 hod. napakovaní u vrátnice a čekali na příchod pingla, kterému bylo třeba zacálovat za nocleh. Nutno podotknout, že tentokrát nás Ital nezklamal a měl asi jen pětiminutové zpoždění. Namířili jsme to po okreskách do Benátek a neohroženě navigovali do přístavu u záchytného parkoviště Troncheto, hned za mostem spojujícím pevninu s benátským ostrovem. Za mostem nás čekal jeden velký chaos. Dorazíme k přístavní bráně, nějakého sekuriťáka se ptáme na trajekt a ten nás neohroženě posílá jinam. Dojedem kam nás poslal a zjišťujem, že jsme u přístaviště trajektů zpět na pevninu do Lida, odkud jsme právě přijeli. To už jsme byli lehce nervózní, neb čas nebyl na naší straně. Vrátíme se zpět k sekuriťákovi a znovu mu vysvětlujem, že se potřebujeme dostat na trajekt společnosti Anek Lines do Igoumenisty. Následovalo stopadesát omluv, že nás nejdřív nepochopil (Ital), pak vytáhl mapku a začal vysvětlovat, že trajekty Anek Lines jezdí odjinud, z přístaviště Fusina, cca 20 kiláků odsud. Naštěstí byl schopen mi píchnout prstem i do navigace, obratem jsme vypálili a přesně na desátou dorazili do onoho druhého přístaviště Fusina. Nejčernější scénáře se nenaplnily a vypadalo to, že trajekt stíháme. Teď nás ještě čekala nezbytná byrokratická lapálie, zcela v italském stylu, a sice vystání nekonečné fronty, kde nám vyměnili naše palubní rezervace za palubní lístky. Jinými slovy, papír za papír. Další čekání jsme si zkrátili zakoupením a následným zkonzumováním neskutečně dobrého kebabu v místním pojízdném stánku. Nutno podotknout, že chlapík si s každou porcí pohrával jak v pětihvězdičkovém hotelu, že i Pohlreich by civěl. Došla řada na samotné nalodění. Po příjezdu na trajekt nás nadelegovali hluboko do podpalubí. Tam na nás vlítla banda neskutečně „důležitých“ palubních dělníků, jejichž náplní práce bylo saltatorním tempem řeči, zcela v italském duchu, po všech pořvávat jak a kde zaparkovat. Přikurtovat motorky jsme si už museli sami, kupodivu bylo čím. Rychle jsme se převlíkli, sbalili karimatky a spacáky a vyrazili na palubu. Loď to byla opravdu monstrozních rozměrů, jménem F/B Forza. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali. Venkovní paluba nepřicházela v úvahu. Jemňounce mrholilo a všude bylo mokro. Utábořili jsme se tedy v restauraci a objednali 4 pivka, každé po 4 Eurech. To se ví, že za tyhle háky nám ani moc nešmakovalo, nakonec jsme ale do večera otočili 4 rundy a naštěstí je mohutně prokládali slivovicí z vlastních zásob. Na palubě jsme potkali nejrůznější individua. Kromě několika dalších motorkážů, spousty karavanistů a kamioňáků, tu bylo i poměrně dost cyklistů. Výborný byl klučina, co vypadal jak Rasputin a z dredů měl omotaný okolo hlavy jakýsi turban, takže zcela jistě nemusel při jízdě na kole používat přilbu. Nejvýbornější ale byl jiný cyklista, vychrtlý astenický senior, který všude neustále s sebou tahal veškerou svoji bagáž a za celých 26 hodin plavby z hlavy nesundal svoji přilbu. K večeru, kdy už jsme byli dávno na širém moři, jsme se začali poohlížet po fleku na spaní. Neznalí okolností jsme zjistili, že všechny atraktivní místa, zejména na schodištích ke kajutám, jsou už obsazené. Po bleskovém průzkumu jsme vytypovali několik míst, nakonec ale vyhrála lokalita na konci chodby pro nástup pro pěší, kdesi v podpalubí pod eskalátory, vedle strojovny. Za hlavou jsme pak už měli jen vrata a vyklopenou nájezdovou plošinu. Celou noc tam svítilo světlo, za to ale navíc vedro a hluk s vibracemi od motoru. Nakonec jsme se ale vyspali docela dobře, vyrušil nás pouze jeden incident, kdy jakýsi strojní dělník nezbytně potřeboval v pokročilých nočních hodinách projít kolem nás, tradičně něco brblal na naše konto a Alda má od té doby otisk jeho tlapy na své karimatce. V noci ještě pršelo, tohle ovšem byl poslední déšť, který jsme na našem tripu zažili. Ráno jsme se probudili do nádherného slunečného dne.

Zpod eskalátorů bylo potřeba se ráno vypakovat dřív, než nás tam opět bude někdo buzerovat. Spakovat spacáky s karimatkama a hurá na nejvyšší palubu. Sluníčko svítilo, paluba byla oschlá a my se pustili do snídaně. Toho dne hodiny plavby neubíhaly už tak rychle jako včera. Navíc jsme si plavbu už nemohli krátit konzumací nápojů alkoholového typu, neb nás ihned po vylodění čekalo usednutí za řídítka. Směrem na východ jsme pozorovali albánské pobřeží a když jsme na západě zahlédli pobřeží ostrova Korfu, bylo nám jasné, že vylodění se blíží. V přístavu jsme z horní paluby zkoukli ještě část přistávacího manévru, záhy jsme ale mazali do podpalubí pro naše mazliky. Autaři to mají jednoduché, příjdou, odemknou, sednou a jedou. My se museli převlíknout, odkurtovat, zabalit věci do kufrů a to nějaký čas přeci jen zabere. A jelikož Igoumenitsa je pouhým mezipřistáním, přičemž trajekt dál pokračuje do přístavu Patras, času opravdu nebylo nazbyt. Načež na nás opět naběhla banda ukrutně důležitých palubních dělníků, jajichž náplní práce opět bylo pouze řvát, ať už vypadnem. Věru, už se mi svírala ruka v pěst, když jeden z nich směrem k nám asi poosumdesáté pronesl slovo „presto“. Vše se nakonec obešlo bez incidentu a my se záhy ocitli na řecké pevnině a chvíli nato už jen mávali odplouvajícímu trajektu. Naši dva příslušníci PČR si ještě udělali fotku s kolegyní z přístavní stráže a jali jsme se najít pumpu. Dočepli jsme jen něco málo, neb řecké ceny za powérek se blíží těm italským a na albánské hranice to nebylo daleko. Z igoumenitsy jsme se vydali na sever a horami podél pobřeží dorazili k hraničnímu přechodu Qafe Bote – Sagiada. Welcome to Albania. Na albánské straně nás odbavila neskutečně krásná celnice, od té doby jsme v Albánii potkávali nádherných dívek mraky. Kdo by to byl býval řekl, že albánky jsou tak hezký holky. Pokračovali jsme po SH98 a před vesnicí odbočili směr Butrinit na SH81. Dle kvality vozovky si kluci mysleli, že jsem někam špatně zajel, já jim ale povídám, že mě Garmin vede správně. Záhy jsme pochopili, že neočekávaná změna kvality povrchu o 180 stupňů, ať už k lepšímu či k horšímu, je v Albánii naprosto běžnou záležitostí. V Butrinitu nás čekal lanový přívoz přes cca 100 metrů širokou úžinu oddělující Butrinitské jezero od Jonského moře. Technické provedení pohonu přívozu nás opravdu pobavilo. V betonu pod dřevěnými prkny systém kladek, vedoucí lano do strojovny, poháněné několik desítek let starým automobilovým dieselovým motorem, osazeným v původním rámu toho auta. Prostě pecka. Hned naproti strojovně byl krámek s občerstvením, taková chatrč obložená pálenýma taškama. Slovo dalo slovo a tak jsme každý lupli po jednom pivku značky Tirana. Záhy se z toho stala taková tradice, dehydratace je sviňa a tak jsme se prokládání jednotlivých motopasáží lahváči, na albánském území nebránili. Plavba přes úžinu byla příjemným zpestřením a my se tak ocitli v jeden den už podruhé i s motorkama na vodě. Pokračovali jsme do Sarande, přímořského letoviska albánské riviéry, kde jsme ve směnárně vyměnili Eura za albánský Lek. Taky jsme na pumpě dočepli relativně levný albánský benzín, tentokráte až po hrdla našich nádrží a přesunuli se do pobřežního městečka Borsh. Zajížďku na romantickou pláž Gjipes jsme nakonec přeci jen zavrhli, bylo by to pětatřicet kiláků, které bychom následující den museli absolvovat zpět. V minimarketu na pláži v Borsh jsme se občerstvili lahváči a koumali kde přenocovat. Místních jsme se ptali na kemp, nic takového tu prý není, ale ať si najdem nějaký plácek k noclehu kdekoliv. Motorky jsme zaparkovali hned za jednou z mnoha plážových hospůdek, převlíkli plavky a vyrazili do vln. S noclehem to nějak dopadne, tak jsme to nechali na později. Příjemně osvěženi jsme se do oné hospůdky přesunuli a to už se pozvolna setmělo. Neplánovaný výpadek proudu nám zajistil patřičnou atmosféru a tak nám nádherná servírka donesla nejen pivka, ale i svíčky. Otočili jsme zetři rundy. Nebe bylo plné hvězd a tak jsme se rozhodli přespat pod širákem přímo na pláži u hospůdky. Každý z nás si zabral své plážové lehátko a svůj přístřešek s rákosovou stříškou. Noc na pláži byla okouzlující,

šumění vln kazil pouze kovový zvuk prázdné plechovky od piva, kterou vítr proháněl po oblázkové pláži.

Toho dne jsme se s mořem definitivně rozloučili, neb jsme měli namířeno do hor, do vnitrozemí. K snídani padlo jen něco malého, v marketu přikoupit nezbytné zásoby na cestu, hlavně vodu do camelbagu. Od pláže bylo potřeba vrátit se kousíček zpět a najít neznatelnou odbočku doleva na vesnici Frete. Garmin se ani tentokrát nemýlil. Záhy jsme byli na šotolinové cestě, která strmými serpentinami stoupala vzhůru. Šotolina byla proložena četnými balvany a volně loženým kamením, což pro nás začínající enduristy byla zkouška ohněm. První pauzička se konala už někde po deseti či patnácti kilometrech, byli jsme docela hotoví a lil z nás pot. Nahlédli jsme do našeho tištěného průvodce od Filipa Webera, kde jsme se ujistili, že tahle offroadová trasa nese označení „lehká“. Holt, budeme muset ještě hóóódně potrénovat. Na kuráž jsme každý kopli po malém panáčku slivovice, zapili to kýblem vody a pokračovali dál. Pozvolna jsme se dostali do tempa, takže další cesta už docela odcejpala. Projeli jsme vesnicí Ftere a dorazili do vesnice Kuc. Cestou do Kuc jsem to poprvé položil, v prudkém výjezdu na velikých kamenech, prakticky v nulové rychlosti. Odnesla to pouze promáčklina na pravém kufru. Záhy se přidal i Aleš, takže jsem v tom nebyl sám. V Kuci jsme zastavili na takovém malém náměstíčku u jakéhosi pomníku. Nad náměstíčkem vyvěral pramen, hned vedle hospůdka. Nedat si pivo prostě nešlo. Seděli jsme na venkovní terase, nahlédli jsme ale dovnitř, kde byla neskutečná výzdoba loveckých trofejí a dalších serepetiček. Prostě stylovka. Z Kuc dál na Lepenice a Gjorm už vedla rozbitá asfaltka. Nicméně pod pojmem rozbitá asfaltka si nelze představit to samé co v ČR, jelikož v ČR se pojmem rozbitá asfaltka označuje cesta plná děr a výmolů, přesto však stále pokrytá souvislou vrstvou asfaltu. V Albánii pojem rozbitá asfaltka získává zcela jiný význam, takže následujících 40 km byl stále prakticky offroad. Dorazili jsme na křižovatku se silnicí SH76. Brokovnicí prostřelená cedule ukazovala, že doleva vede cesta do přímořského města Vlore, my ale potřebovali doprava směrem na Tepelene. SH76 byl krásný nový asfalt, kterým jsme po poměrně dlouhých endurových pasážích vzali zavděk. Pokračovali jsme do vesnice Vajze, kde jsme se, dle průvodce, zastavili v doporučované skalní restauraci na pozdní oběd. Objednali jsme nám nabídnuté pečené skopové. K tomu bylo množství čerstvého zeleninového salátu, balkánský sýr, opékané brambory a pečivo. Skopové mělo jednu podstatnou chybu, bylo podáváno nastudeno, hot asi místní zvyk. Takový Mara z toho nebyl dvakrát nadšený, mě ale skopové docela šmakovalo. Obligátně jsme to spláchli pivkem značky Tirana a pokračovali v další cestě. Po novém asfaltu kilometry ubíhaly, ne ale nadlouho. Minuli jsme pomník z dob minulých, oslavující někdejší komunistický režim a záhy dojeli ke křižovatce tvaru Y. Asfaltka odbočovala doleva do vesnice Sevaster. Hlavní (SH76) odbočovala doprava směr město Tepelene, kam jsme potřebovali. Vpravo ale asfalt končil po cca třech metrech, dál pokračovala jen rozlámaná skalní cesta. Do vesničky autostráda, hlavní tah do poměrně velkého města stezkou. Weber se o tomhle úseku ve svém průvodci zmiňoval, vzhledem ke kvalitě cesty posledních kilometrů jsme ale kalkulovali s neaktuálností těchto informací. Mýlili jsme se. Albánci sice infrastrukturu budují záchvatným tempem, sem ale ještě nedospěli. Letmý pohled do mapy nám řekl, že na protější straně údolí je silnice E853, údolím však teče řeka Vjosa, most nikde a je velká otázka, zda by se nám podařilo řeku přebrodit. Koneckonců v průvodci stálo: „Za Vajze následuje 7 km naprosto šílené cesty rozlámanou skálou a pak už jen nudný sjezd do Tepelene“. Po krátkém mudrování jsme se shodli, že těch 7 kiláků offu přeci jen s přehledem ještě dáme, takže jedem. No jo, těch 7 to bylo ale jen do kopce. Pak následoval onen „Nudný sjezd do Tepelene“, nicméně po asfaltu ani památky. V reálu to

bylo dalších 30 kiláků po šutrech s velmi malou cestovní rychlostí a pozvolna zapadajícím sluncem na obzoru. Byli jsme už opravdu hodně unavení a tak není divu, že jsem to v jednom opravdu prudkém sjezdu opět položil. Tedy spíš se zase jen tak vyvrátil. Nakonec jsme se rozhodli, tenhle asi třísetmetrový úsek, se vzájemnou dopomocí, svést. Alda na nás hulákal, že to zvládne sám, za pět vteřin už ležel taky. Při našem snažení v tomhle úseku, tedy spíš šaškování, na nás odborně dohlížel jeden místní pastevec. Těžko říct, jestli mu bylo pětaosmdesát, nebo pětačtyřicet. Poslední kiláky už jsme nějak doklepali, do Telepene jsme dorazili ale až za tmy. V prvním minimarketu jsme nakoupili pivka, rovnou do sebe i do zásoby. Taky jsme se dali do řeči s místními a ti nám doporučili, ať v těchto končinách nenocujeme nadivoko, prý tu nežijí dobří lidé. Zavděčili jsme tedy hotelem u benzínové stanice. Měli volný pouze jeden třílůžkový pokoj, který jsme bez rozmýšlení vzali. Ještě nezbytná losovačka, kdo bude spát na zemi. Vyhrál Mara. Já, Ivan a Aleš jsme tedy obsadili postele, předtím jsme ještě v hotelovém báru ale lupli pár pivek.

Mortorky jsme po ránu našli vpořádku na svých místech. Ranní kávička a nezbytný pohled do mapy. Chtěli jsme pokračovat na Permet, plánovaný cíl dnešní etapy byl u Ohridského jezera. Podél řeky Vjosa jsme se po SH75 vydali na město Kelcyre a dál na Permet. U vesničky Petran bylo v plánu odbočit doleva, udělat si malou zajížďku k teplým sirným pramenům a na chvíli zrelaxovat. Odbočkou k pramenům jsme si nebyli zcela jistí, tak jsme zastavili. Zároveň tady zastavilo auto, starý orezlý Baworák a z něj vystoupil páreček mladých lidí s bágly. Aniž bychom se angažovali, řidič nás sám od sebe informoval, že pokud hledáme „lázně“ (hotsprings), jsme u správné odbočky a je to jen pár kilometrů. Holt sdílný albánský lid. Ti dva mlaďoši, kluk s holkou, byli shodou okolností Češi. Proběhla rychlá seznamovačka a záhy jsme se dozvěděli, že studují v Brně vysokou školu a teď jsou na výpravě po Albánii stopem. Vyjížděli z Permetu a měli namířeno, světe div se, stejně jako my, k Ohridskému jezeru. Po krátkém rozhovoru pokračovali oni na stopa a my do „lázní“. Po pár kilometrech jsme opravdu dojeli k velkému šotolinovému parkovišti v místě zvaném Benje. Byl tam jeden domek a dva stánky s občerstvením. Kousek dál monumentální most z Římských dob a ony „lázně“. Jednalo se o takovou tůňku vedle řeky, o průměru několika metrů, se zídkou vyskládanou z kamení a uvnitř ve vodě bylo několik zjevně spokojeně vypadajících lidí. Převlíkli jsme se do plavek, ve stánku se stavili na pivko a záhy se přesunuli k oné sirné vyvěračce. Voda byla teplá tak akorát a my s chutí do ní ponořili své ztuhlé kosti a osezené zadky. Lidé, mezi nimiž bylo i několik opravdu hezkých slečen, se tam potírali sirným bahnem ze dna tůně a nám netrvalo dlouho, abychom se přidali. Relaxace přišla vhod, ale byl čas vyrazit dál. Vrátili jsme se zpět na hlavní a po SH75 pokračovali na Lesovik, Erseke a Korce. Cesta byla příjemně klikatá, s proměnlivou kvalitou povrchu a hezky odcejpala. Projížděli jsme nádhernými borovými háji, když tu se objevil velmi příjemně vyhlížející kempík, dokonce i s bazénem. Už z letmého pohledu ze sedel vypadal útulně, na zabačování však bylo ještě brzo. Třeba někdy příště. Ve městě Korce jsme se stavili v jedné z místních hospůdek na nezbytné občerstvovací pivko. Netrvalo dlouho a před námi se rozevřel nádherný pohled na monumentální hladinu Ohridského jezera, druhého největšího jezera na Balkáně. Několik serpentýn a už jsme vjížděli do města Pogradec na samém břehu jezera. Proplést se centrem bylo krapánek náročnější. Minuli jsme odbočku na východ do Makedonie a kousek dál potkali u krajnice dvojici stopařů. Ano, jednalo se o onen páreček študáků z Brna. Opět jsme prohodili několik slov a zamířili dotankovat na pumpu. Podél břehu jsme projížděli od jihu k severu a hledali kemp. Když jsme ho konečně našli, zrovinka tam stálo auto, ze kterého naši „staří

známí“ vystupovali. Ten den jsme se potkali už potřetí. Přesto jsme se rozhodli popojet ještě kousek dál, ve snaze najít něco lepšího, jelikož tenhle kemp byla taková nudle mezi břehem a hlavní silnicí. Pokus se vyplatil. V místech, kde se hlavní silnice stáčí pryč od jezera směrem na východ, byla nenápadná šotolinová odbočka a u ní šipka s nápisem Camping beach ERLIN. Vjeli jsme na malý poloostrov v severní třetině východního pobřeží Ohridského jezera a po několika stech metrech dorazili do ráje. Kemp byl úplně nový, čisťoučký a útulný. Navíc téměř liduprázdný, za symbolických 5E za stan a se skvělým zázemím. Tedy na hajzlíkách tam mají pravé a navíc fungl nové turečáky, zajímalo by mě, jestli se dají normálně sehnat v albánském Hornbachu. Respektive, mají je pouze na pánech, neb Mara to šel zbaběle zkusit na dámy a uspěl s nálezem keramiky standartního typu. Oželeli jsme tedy společnost „našich stopařů“ a zabačovali tady. Pro změnu jsme ale krátce popovídali s polským manželským párem se dvěma malými dětmi a starším Jeepem Grand Cheroke. Rychle jsme postavili stany a už za šera vyrazili na pláž. Nádhernou oblázkovou pláž, kde jsme si připadali tak trochu jako u moře. Voda byla krapánek chladnější, takže se koupali jen někteří z nás. Nicméně, prioritou bylo dobře se napít, ale zejména najíst. Ohridské jezero je známé mimo jiné tím, že zde žije endemický druh pstruha zvaný Koran. Na makedonské straně přísně chráněný druh živočicha, na albánské straně vyhledávaná pochoutka místních restaurací. Objednávka byla vyřízena v okamžiku. Když se číšník přišel zeptat co si dáme, záhy pochopil, že ta ryba je vlastně důvod, proč jsme u Ohridského jezera. A zatím co jsme popíjeli pivko, měli jsme povoleno i nakouknout do kuchyně jak nám Korany na grilu připravují. Ryba je ro relativně drobná, o to víc se jich do vás vleze. Křupavá kůrčička, jemné masíčko a i kosti se jen rozplývají. Z žádné z ryb na talíři nezbyla ani ploutvička. K tomu zeleninový salát, sýr, opékané brambory a pečivo. Prostě typická balkánská pohostinnost. Pořádně přecpaní jsme se odkutáleli do spacáků. Spalo se příjemně, jen se mi uprostřed noci zdálo jako bych slyšel dávit medvěda.

To dávení medvědů byl Aleš, kterému zřejmě pstruh Koranského typu neudělal dobře a tak nám uprostřed noci hodil tyčku za stan, naštěstí v bezpečné vzdálenosti. My ostatní byli naprosto v cajku. Aleš vypadal po ránu hrozně. Nacpal jsem do něj některý ze svých zásob léků na dyspeptické potíže, jež zabíraly polovinu objemu mé lékárničky. My ostatní střelili snídani a při kafi probrali plány na nastávající den. Následovalo rozloučení s velmi milým personálem kempu ERLIN a odjezd do nedalekého města Perrenjas. Perrenjas býval kdysy, ještě za dob Envera Hodži, významným železničním uzlem. Tyto doby jsou dávno pryč, koleje jsou léta nepoužívané, orezlé a zarostlé travou. Pro nás, Čechy, je zajímavý tím, že kdysi v 70. letech věnovalo socialistické Českosovensko tehdejší komunistické Albánii, v rámci vzájemné hospodářské pomoci, větší počet lokomotiv. V současné době je tady jakýsi improvizovaný „železniční skanzen“. Lokomotivy dávno, ovšem předčasně, dosloužily a teď tady sedmadvacet lokomotiv značky ČKD reziví na odstavných kolejích, ve zbědovaném stavu. Tohle jsme museli prostě vidět. Podle leteckých snímků z google map jsem zhruba tušil v které části města je hledat. Zastavili jsme u krajnice a vydali se okolo dávno nefunkčních nákladních jeřábů mezi zchátralé železniční budovy. Stály tam ve dvou řadách, opuštěné a zarostlé křovím. Začali jsme je prolézat a fotit se s nimi, když v tom vidíme, že se k nám pomalým krokem blíží dvě postavy v jakýchsi stejnokrojích. Zjevně sekjuriťáci, či něco na ten způsob. Když došli blíž a spatřili naše motorkářské ohozy, velice rychle jim došlo, že jdeme lovit obrázky do foťáků a ne železo do šrotu. Dali jsme se s nimi do vlídného rozhovoru, se kterým překladačsky vypomohla asi pětadvacetiletá dívčina, která se odkudsi objevila.

Ukázal jsem jim knihu, našeho cestovatelského průvodce po Albánii, kde na jedné z fotek je detailní záběr obličeje jednoho muže v letech a pod fotkou popisek: Pracovník drah v Perrenjas. Zajímalo nás, jestli pán ještě žije, neb fotka v knize byla několik let stará. Nejprve nastal údiv na jejich straně, když zjistili, že jacísi 4 Češi na motorkách mají českou knihu s fotnou jejich kamaráda. A pak nastal údiv na naší straně, když jsme se dozvěděli, že nejen žije, ale i stále pracuje a včera tady měl službu. Prostě mazec, škoda že jsme tu nebyli o den dřív. Po přátelském pokecu nastal čas opět vyrazit. Původně jsme měli v plánu pokračovat na Librazhd a dál na sever podél Makedonských hranic. Podle propozic se mělo jednat o krásný nenáročný offroad. Na bezince jsme se ovšem na cílený dotaz dozvěděli, že tam mají čerstvě vyasfaltováno, takže jsme se rozhodli pro alternativní plán navštívit i malý kousek Makedonie. Pdél Ohridu jsme tedy vyrazili na město Struga a dál podél přehradního jezera na řece Drini i Zi na Debar a dále na Eperne, kde jsme opět překročili hranici zpět do Albánie. Následovalo město Peshkopi, na Albánské poměry relativně velké, ale přesto standartně vesnicky divoké. Za Peshkopi jsme chtěli odbočit na vesničku Kastriot a přes další vesnice jako Shumat, Vleshe, Ceren atd. pokračovat úpatím nejvyšší hory Albánie, Korabit, do města Kukes. Opět zde byl avizován ofroad a opět jsme byli na pumpě obeznámeni s informací, že nedávno byla vyasfaltována. Koneckonců nám to zase až tak nevadilo, plán trasy byl příliš smělý, a před námi stále darda kiláků. Cesta byla příjemná a i přes svoji zánovnost se našly úseky, kde byly krajnice strhané od vody. Chtěli jsme najít příjemné místo k odpočinku a taky občerstvení z vlastních zásob, ideálně někde ve stínu. Silnice však vedla zcela, vzrostlé vegetace, pustou krajinou. Jediným místem, které nám mohlo poskytnout stín, byl opět jeden z mnoha památníků z dob éry dávno minulé. A nám perfektně posloužil co by odpočívárna. Do Kukes jsme přijeli už notně znaveni a ani čas nebyl zrovna na naší straně. Nebýt toho, že jsme potřebovali být následující den ráno ve Fierze, abychom se nalodili na trajekt po Komanském jezeru, asi bychom zakempovali už někde tady. Motivace zažít maximum možného nás ale nakopla k dalšímu putování. V Kukes jsme se tedy v rychlosti osvěžili, jak jinak, pivkem v jedné místní putyce a ásledně okusili velmi krátký úsek Albánské dálnice. Čtyři pruhy, dva v každém směru. Člověk by řekl, jako u nás. Doposud jsme různá hospodářská zvířata potkávali na každém rohu, ale že několikahlavé stádo krav potkáme i na dálnici, to byl mazec. Naštěstí dálnici jsme pustili velmi záhy a odbočili na silnici SH5. Kousek za odbočkou zvykle pozdravím osamoceného motorkáře v protisměru a po krátké chvíli si všimnu, že zbytek grupy za mnou není. Zvolním, zastavím a po několika minutách se otáčím. Nejprve potkám Aleše, který taky neví co se děje. Vracíme se společně a koukám, že Mara s Ivanem se baví s oním osamělým motorkářem, co jsem ho před chvílí zdravil v protisměru. Hoe mě v rychlosti informoval, že kolega v jedné stopě je Slovák a že se k nám pro dnešek přidá. Na formality nebyl čas, do cíle zbývalo ještě cca 110 kilometrů, takže proběhlo formální potřepání pravicí a zbytek že proberem až o další pauze. Oněch avizovaných 110 kiláků byla regulérní horská dráha. Kdyby mi po tomhle zážitku někdo řekl: „Poslouchej, nechceš se mnou zajet s motorkou na Grossglocknerskou silnici“, tak ho regulerně direktem pošlu doprdele. Byl tu totiž jeden dost podstatný rozdíl oproti nejvyhlášenější alpské silnici. Na celých 110. kilácích jsme potkali našeho nového motoparťáka, jeden německý karavan a pak ještě tři auta místních Albánců, z toho jedno odložené do příkopu. A domky kolem cesty by se taky daly spočítat na prstech jedné ruky. Jinak jen krásná příroda, kterou se táhl tenhle uzounký had přiměřeně rozbitého asfaltu. Zhruba v půli trasy, když jsme sjížděli z SH5 na SH22, jsme si konečně dali pauzu a jali se konečně seznámit s tím lehce tajemným slovenským osamělým motorkářem. Byl to neskutečný agent. Cestoval na stroji BMW R100RS z 80. let, obutém na totálně sjetých gumách. Představil se nám jako

Sten. Chvíli mi bylo divné, že když se bavím se Slovákem, že mi některé běžné české výrazy často nerozumí. Po chvíli vyšlo najevo, že je ovšem původem Belgičan. Pracovně léta pobýval různě po Evropě, takže je jazykově nadstandardně vybaven. Poslední štaci měl na Slovensku. A když se firma po pár letech rozhodla ho opět přeložit jinam, dal výpověď, na Slovensku se usadil nedaleko Žiliny a rozjel tam svůj vlastní byznys. Teď je mu dvaačtyřicet, na Slovensku žije už cca 10 let, našel si tam ženu, zplodil dvě děti a třetí je na cestě. Taky se nám přiznal, že trpí obsedantní poruchou spočívající ve sbírání motorek BMW řady R100, kterých má dohromady 14, ve verzích R, RS, RT, GS a k tomu dva stroje řady K. Prostě příjemný a lehce podivínský chlapík, který je už 3 týdny sám na cestách po Balkánu a který se rozhodl k nám přidat proto, že mu místní poradili, ať z bezpečnostních důvodů na téhle trase raději necestuje sám. Když se vracel, potkal nás a tak se rozhodl k nám přidat. Na tento den jsme si naplánovali opravdu velkou porci, do Fierze jsme ale přeci jen chtěli dojet kvůli rannímu trajektu. Na SH22 jsme v naprosté pustině potkali opravdu stylově a luxusně vyhlížející hotel s názvem Alpin. Dál opět pustina, skály a bujná vegetace. Byla už opravdu velká tma a do cíle stále ještě zbývalo asi 30 Km horské dráhy. Rozhodl jsem se zapnout přídavné světlomety a chvíli na to následoval backout. Na KTM zhasl nejen motor, ale kompletně všechno. Bylo jasné, že se jedná o elektriku, ale najít tu správnou pojistku za dané situace nebylo jen tak. Uklidnili jsme se a mysl rozjasnili hltem slivovice. Nakonec se tu správnou pojistku podařilo najít Stenovi. S přídavnými světlomety na H3 žárovky jsem už od začátku nebyl moc spokojený, v tu chvíli jsem se ale definitivně rozhodl, že od Givi si už nikdy nic na motorku nepořídím. Zanedlouho jsme dorazili k sypané hrázi horního z trojce umělých jezer na řece Drině a k monstrózní trafostanici. Následovalo centrum městečka Fierze a hledání kam hlavu složit. Byl tam jakýsi bar, kde jsem se místního tínejdžra ptal na hotel. Ten zavětřil šanci a nabídl nám ubytování u sebe doma. Z baru to bylo tak 300 metrů, zvenčí oprýskaný slam a uvnitř byt aktuálně v rekonstrukci. Oním mladíkem poptávaná cena za nocleh sice byla relativně směšná, nicméně přesto neadekvátní za nabízené služby. Koupelna se záchodem byla aktuálně skladem stavebního materiálu. A zejména tohle vybavení by ten den Aleš, který na tom zdravotně stále nebyl úplně dobře, ocenil. Po krátké debatě jsme se rozhodli zkusit to v nedalekém Bajram Curi, vstupním městě do údolí Valbone a turisticky už relativně profláknutou oblastí. S hledáním poradili místní, na které jsme cestou narazili v jakémsi klubu a kteří ochotně skočili do auta a k jednomu hotýlku u benzinky Kastrati a nás ochotně dovedli. Hotel byl ještě nedokončený, některé místnosti zely prázdnotou. Za rozumný peníz jsme se ale ubytovali v pokojích, které už k danému účelu plně sloužily a s chutí ze sebe ve sprše spláchli špínu a pot z celodenního putování. Aleše už jsme zanechali v posteli a vyrazili hledat nějaký lokál. Našli jsme bar, který byl součástí jakéhosi sportovního areálu, kde kluci hráli futsal. Objednali jsme pivka a dotázali se na něco k snědku. Tirana beer nám přistál na stole obratem, k jídlu ale neměli nic. Ani chipsy nebo tyčinky. Číšník ale povídá, že se zeptá své ženy, jestli by něco nenašla doma. Nechtěli jsme obtěžovat, ale on trval na svém. Po nějakém čase nám na stole přistála mísa několika druhů pečeného masa, pečivo a restované brambory. Paráda. Za výpomoc v krizové situaci se spálenou pojistkou jsem se rozhodl kluky pozvat. Když ale přišlo na placení, na lístku byly namarkované pouze piva. Ptám se, co jsme dlužní za jídlo a číšník povídá, že jídlo se podniku netýká, že to máme grátis jako pozornost. Přesto jsem mu vnutil několik set Lek a s příjemným údivem nad úžasnou albánskou pohostinností jsme se přesunuli do postelí.

Do Bajram Curi jsme si z Fierze kousek zajeli, takže bylo potřeba z hotelu vypadnout před osmou, abychom na devátou trajekt z Fierze stihli. Zaplatit za nocleh, rychlé kafe a hurá do sedel. Když jsme o trajektu Stenovi vyprávěli, byl z této myšlenky nadšen. Neměl tušení, že tady něco takového funguje a s chutí se k nám přidal. Komanské jezero je prostřední z kaskády trojce jezer na řece Drini a vodní elektrárny jsou majoritním dodavatelem elektrické energie pro Albánii. Spojení trajektem bylo donedávna jedinou komunikační cestou mezi oběma konci jezera. Dnes už existuje silnice, kterou se velkou oklikou dá jezero objet a trajekt je tak už víceméně jen turistickou atrakcí. Čekalo nás cca 35 kilometrů plavby. Trajekt jezdí jen jedenkrát denně, v 9 hodin na trase Fierze-Komani a ve 12 hodin zpět. V přístavišti jsme lupli pivko a koupili lístky. Trajekt zářil novotou. Ten starý a orezlý, který znám z fotek, když jsem trip plánoval, stál opodál a na palubě měl naložený jakýsi bagr. Pro turisty už asi nefunguje. Během našeho tripu jsme se už potřetí ocitli i s motorkama na palubě lodi. Plavba byl rozhodně zážitek, který za to stál. Jezero je zařízlé mezi strmé skalní stěny a scenérie, které se nám nabízely, byly opravdu kouzelné. Většinu plavby jsme strávili na horní palubě, klábosili, relaxovali a občas se posilnili hltem slivovičky. Za hodinku a půl jsme přistávali v Komanu. Přístavní molo je tam neskutečně malinkaté, přeplněné auty, ale chaos je jen zdánlivý. Vše šlape jak má a během minutky se vyloďujem, aby se záhy všechny auta z mola přesunuly na palubu. Z mola vede dlouhatánský tunel skalou a my se ocitáme pod přehradou prostředního jezera kaskády. Čekala nás cesta do Skadaru po neskutečně rozbité SH25. Na tomhle povrchu Sten se svým R100RS nestíhal. Letmo jsme se domluvili, že se potkáme na první benzince ve Skadaru, abychom se rozloučili, jelikož odsud měl Sten už jiné plány nežli my. Bohužel, počkali jsme na první benzince, kde brali platební karty, na trase to ale byla až několikátá pumpa v samém centru. Nakonec jsme se tedy už nepotkali, vyměnili jsme si ale maily a se Stenem jsme v kontaktu. Rozloučení tedy nebylo zrovna stylové, o to příjemnější snad bude opětovné shledání. Ve Skadaru, pro mě a Ivana dobře známém prostředí z loňského tripu, jsme dočepli, hodili něco za žebro a pokračovali na Koplik, kde jsme odbočili na SH21, směrem na náš vysněný Theth. Původně bylo v plánu jet do Thethu už ze Skadaru, přes Prekal a Kir, nicméně jednalo by se o hardkorový offroad, na který bychom ideálně potřebovali celičký den jen na cestu nahoru. Zvolili jsme tedy jednodušší variantu, z Kopliku po SH21, přes Dedaj, Makaj a Boge. Za boge jsme si dali krátkou pauzičku u jedné z vyhlídek na zakroucené serpentýny, které jsme malou chvíli před tím projeli. Kdesi dole v údolí jsme viděli had šesti motorek. Trvalo pěknou chvíli, než dojely až k nám. Říkali jsme si, že je necháme projet a poté vyrazíme za nimi. Nicméně celý konvoj zastavil u nás, načež jsme byli jadrnou češtinou pozdraveni slovy: Nazdar kamarádi. Byla to banda lidiček od Pardubic na cestovních endurech. Čtyři kus sólo posádky a dva kusy i s batůžky. Na finální úsek cesty jsme tedy vyrazili společně, čekal nás ještě kousek asfaltu a pak ještě posledních několik kiláků offroadu. Na samotném začátku horské vesničky Theth jsme potkali takovou malou dřevěnou budku, která fungovala jako jakýsi infopoint. Seděl tam starší chlapík, který nabízel k prodeji drobné suvenýry, zejména ale uměl poměrně dobře anglicky a poskytoval nezbytné informace. Každý z nás pak grátis nafasoval na uvítanou malý odznáček s albánskou vlajkou. Na Stenovo doporučení jsme zakotvili hned na začátku vesnice, v ubytování zvaném Alpbes Theth Guesthouse, i s našimi novými motokamarády. Dva pánové se svými batůžky zakotvili na baráku, my ostatní zavděčili stany na kempovacím plácku nad domem. Byla to taková hezká malá louka, kde stál doposud jediný opuštěný stan a auto s polskou eSPéZetkou. Polský páreček záhy dorazil z tůry a asi se dost divili, co za sousedy jim přibylo. Po nezbytném postavení stanů a vybalení bagáže nastala družba s Pardubičáky nad kalíšky slivovice a jiných pochutin. Zatím co nám se trip

pozvolna blížil ke konci, oni byli naopak teprve na začátku. Měli jsme za to, že se jedná o partu starých známých. Jak jsme se pak divili, když jsme se dozvěděli, že většina z nich se poprvé v životě viděla před třemi dny na pumpě, při odjezdu na trip. Kaprál, který akci šéfoval, zadává akce na portál motorkari.cz pod názvem MotoTrosky. Kdo má chuť, může se na akci přihlásit a přidat. Tahle albánská mise měla označení MotoTrosky 78. Poté jsme vyrazili ještě na krátký výlet k sousednímu penzionu, úzkou lesní pěšinkou, kterou nám poradily šikovné dcerky naší paní domácí. Mimochodem, holčiny uměly perfektně anglicky. Pěšina nás provedla hustým lesem, a i zde vysoko v albánských horách jsme potkali opuštěné bunkry, co by relikvie minulého režimu. V hospůdce se o nás starali moc hezky a pivo nosili v pravidelných intervalech. Po návratu k našim stanům jsme ještě chvíli pokračovali v družbě při ohýnku a lupli nějakou tu slivovičku. Večer byl prostě pohodový a nocleh lůnu vysokohorské přírody prostě kouzelný.

Následky družby a vzájemného koštování vzorků lihovin na nás bylo po ránu krapánek znát, nicméně poměrně rychle jsme se dali dokupy. Zpět ke Skadarskému jezeru jsme chtěli jet stejnou cestou. Tu hardkorovější si holt necháme na někdy jindy. Měli jsme ještě v plánu zajet do centra Thetu a vstřebat atmosféru. Ivana ale bolely záda, takže vyrazil napřed a dolů do vesnice jsem tedy zavítal pouze s Marou a Aldou. Přejeli jsme most přes říčku Lumi, okoukli budovu školy a ambulance. Taky jsme potkali bandu českých turistů s obrovskými bágly, se kterými jsme se krátce dali do řeči. Měli namířeno do Curraj Epem. Když jsem se jich ptal, jestli jsou z „Albánské výzvy“ tak s nadšením přitakali. A když jsem přidal, že jsem jedním ze startovačů, který přispěl skromnou sumou na realizaci jejich projektu, byli příjemně potěšeni. Koneckonců já taky. V jedné z místních hospůdek jsme se občerstvili pivkem a taky se tady definitivně rozloučili s týmem MotoTrosky 78. Cestou zpět jsme potkali nespočet offroadových aut s převážně německými eSPéZetkami. Dojala nás ale jedna motorka, BMW GS, s českou posádkou. Na zadním kufru měli přikurtované skládací berle a holka na zadním hrbu měla jednu nohu v sádře. Plánovanou motodovču přeci nemůže zkazit ani úraz těsně před odjezdem. Ivan nás čekal u sympatické občerstvovací stanice nedaleko konce šotolinové cesty a začátku asfaltu. Tady jsme pro změnu potkali pár asiatů s BMW R1200RS. Po krátkém rozhovoru jsme se dozvěděli, že jsou ze Singapuru, oba dali v práci výpověď a vyrazili poznávat Evropu. V Irsku koupili motorku a teď už se dva měsíce po Evropě toulají křížem krážem. Ještě tak týden chtějí cestovat, pak motorku prodat a vrátit se domů. Narazit na zajímavé lidi se prostě dá kdykoliv a kdekoliv. Sjeli jsme zpět do Kopliku a rozhodli se vykoupat ve Skadarském jezeru. Přístup k vodě je tady ale nesmírně komplikovaný. Projeli jsme celým městem a čím více jsme se blížili k vodě, tím více se zamotávali ve venkovských uličkách mezi chatrnými domky. Když se nám konečně podařilo dojet až k vodě, zjistili jsme, že jsme u nevábného mělkého bahnitého pobřeží. Daleko atraktivnější je pobřeží Skadarského jezera na opačné skalnaté černohorské straně, kde jsme se koupali vloni. Nakonec jsme tedy koupání odpískali a jali se vracet zpět na hlavní silnici, která od nás byla asi 5 kilometrů vzdušnou čarou. V uličkách tohohle slamu jsme se několikrát prakticky ztratili a zpět na hlavní dojeli prakticky po polích a loukách. V jednom z lokálů přímo u hlavní cesty jsme se ještě zastavili na jídlo, abychom utratili poslední albánské Leky. Pak už nás čekal jen hraniční přechod Hani i Hotit – Bozhaj, kde jsme se protentokráte definitivně rozloučili s Albánií a vstoupili na území Černé Hory. Pokračovali jsme na hlavní město Podgoricu a dále na sever silnicí vedoucí kaňonem řeky Morače. Nesmírně klikatá cesta ve skalách protkaná spoustou tunelů, zkrátka další z úžasných motozážitků. Za městem Kolašin jsme dojeli k odbočce do národního parku Biogradska

Gora, kde jsme plánovali na noc hlavu složit v místním kempu. Cestou jsme ještě udělali krátkou exkurzi u milířů, kde hezky postaru pálili dřevěné uhlí. U odbočky do národního parku byla budka se závorou, kde bylo potřeba zaplatit za vjezd do parku. Starší dáma v okýnku neuměla anglicky ani slovo, což ovšem nebyl sebemenší problém, jelikož v Černé Hoře jsme se již dokonale domluvili česky. Kempík se nacházel přímo u Biogradského jezera, byl takový členitý, s kamenitou půdou a trochu nám připomínal kemp u Bohinského jezera ve Slovinsku. Kromě informační kanceláře se suvenýry tu nebyla k dispozici hospůdka ani obchod. Mara s Alešem tedy vyrazili pro lahváče do několik kilometrů vzdálené hospody a my s Ivanem začali hledat místo na přespání. Na nebi zářily tisíce hvězd, déšť nehrozil, takže stany jsme zanechali v bagáži. Vzhledem k členitosti terénu jsme se rozhodli přenocovat pod širákem na dřevěné terase pokryté umělou trávou. Ideální místečko. Večer jsme příjemně poseděli na sympatických lavičkách pod korunami stromů, pojedli z našich zásob Adventure menu a zalili to pivky, které Alda s Markem přivezli. Aleš si večer navíc zpestřil úklidem jednoho z kufrů, do kterého se mu vylila lahvička olivového oleje, kterou domů zakoupil, co by prezent z cest. Sprostých slov v tu chvíli padlo nepočítaně.

Po ránu jsme spáchali krátkou procházku okolo jezera, s nezbytnou fotkou v pramici u mola. Čekal nás tranzitní den. Rozhodli jsme se vzít to směrem k domovu přes srbský Bělehrad. Nabrali jsme směr Mojkovac a Bijelo Polje. Do Srbska jsme vstoupili hraničním přechodem Dobrakovo, kde část hranice mezi MNE a Srbskem tvoří řeka Lim, zakousnutá v hluboké rokli mezi skalami. Přechod je zajímavý zejména tím, že proluka mezi odbavením na černohorské a srbské straně je dlouhá cca 5,5 kilometru. Do Bělehradu jsme to nyní měli zhruba 300 kiláků, po víceméně vedlejších silnicích. Krajina stále byla poměrně zajímavá a cesta relativně odcejpala. Těsně před Bělehradem jsme najeli na obchvat a konečně se napojili na Srbskou dálnici. Kilometry najednou ubíhaly o něco rychleji a hranice s Maďarskem se pomalu přibližovala. Jak jsme tak byli naložení do tranzitního tempa, nějak nám nedocházelo, že už jsme dlouho netankovali. Až se nám přihodilo, že Mara najednou zůstal stát u krajnice, jelikož v jeho Africe došel benzín. Na dálnici poměrně svízel, vrátit jsme se za ním nemohli. Naštěstí jsme si dané okolnosti všimli poměrně brzo, takže Mara musel tlačit motorku asi jen kilometr. Hadičkou se podařilo nějakou tu decku nasát z Ivanova GS a na nejbližší pumpu dojet. Na dálničním hraničním přechodu Hogos nás čekal šok. Nekonečné kolony aut v několika řadách a policejní manévry. Vše mělo souvislost s eskalující migrační krizí. Doposud jsme na každém z hraničních přechodů strávili maximálně tak 10 minut. Tady to bylo na víc než hodinu. Když jsme se konečně dostali na odbavení, celníci stroze konstatovali, že uprchlíci nejsme a zcela jistě ani žádné uprchlíky nepašujeme v našich kufrech, takže ve finále po nás ani nechtěli pasy. Naše chytrá technika nám nabídla nějaké kempy v okolí Szegedu. Nejblíž to bylo do Sziksosfurdoi Naturista Strand Kemping. Měl jsem tušení co nás v kempu se slovem „Naturista“ v názvu čeká, ostatní ale byli v bláhové nevědomosti. Dojeli jsme k jakémusi jezeru po dlouhé štěrkopískové polní cestě, už zcela za tmy. U kempu závora a světlo na fotobuňku. Přelouskali jsme anglický nápis, ze kterého jsme vyrozuměli, že pokud přijíždíme po jednadvacáté hodině, máme směle závoru zvednout, ubytovat se a patřičné náležitosti vyřídit následující den ráno. Nejbližší karavany stály daleko od vstupu. Prostředí vypadalo příjemně, kiosek u vrátnice ale zel prázdnotou a my po náročném dni potřebovali pivo. Takže zpět do sedel a hledat pumpu či nějaký obchod. No jo, ale tady jsme v Maďarsku. První pumpa zavřená, druhá i třetí taky. I obrovské nákupní centrum touhle dobou už bylo mimo provoz. Nakonec se nám pár lahváčů podařilo

koupit v jedné hospodě, to už jsme ale byli v samotném centru Szegedu. Aleš hlásí, že objevil jiný kemp, ke kterému to máme jen kousek. Vypletli jsme se ze změti jednosměrek a čím víc se blížíme k onomu kempu, tím větší je v okolí kumulace mladých lidí v podroušeném stavu. Záhy jsme měli jasno. Konal se tu monstrózní fesťák. Za jiných okolností bychom samozřejmě nepohrdli, teď jsme ale potřebovali někde hlavu složit a hlavně se vyspat. Vybaveni zásobami piva jsme se tedy rozhodli vrátit do původního kempu. Za závorou jsme si našli plac pro nocleh a zasedli ke stolků u kiosku k zaslouženému lahváči. Když tu se ze tmy vyloupla postavička na kole. Dorazil chlapík ve věku okolo 50. let, pod nosem hustý knír, celkově lehce simplexního vzezření. Na jednom zápěstí pověšenou baterku, na druhém pak obušek. Zřejmě správce. Oděn byl do odrbané mikiny. To bylo vše. Kulky a šulina měl přiskřípnuté k sedlu kola a kluci záhy pochopili, v jakémže to kempu jsme se ocitli. No nic, aspoň bude sranda. Jenomže, chlapík anglicky ani slovo. Hrábl do kapsy své mikiny, vytáhl telefon a kamsi volá. Poté dává telefon Alešovi a ten notnou chvíli mluví s nějakou šéfkou. Poté nám Alda sdělil, že si tady za nocleh účtují 12E za hlavu plus nějaké poplatky a že pánovi máme svěřit alespoň dva pasy. To se nám nepozdávalo, takže jsme se rozhodli prubnout ještě jeden kemp na opačné straně jezera. Tam nebyli o moc levnější, takže jsme v pokročilých nočních hodinách zavděčili loukou před kempem. To se ale vrátnému taky nelíbilo, začal vyhrožovat policií, takže jsme se opět sebrali a odtáhli. Nakonec jsme si ustlali ve škarpě před vjezdem do našeho původního naturistického kempu. Déšť nehrozil, takže stany jsme opět nestavěli. Bylo už hrubo po půlnoci, když jsme si dali další rundu tak těžce nabytých lahváčů a ve finále spali několik desítek metrů od místa, kam jsme poprvé přijeli asi před čtyřmi hodinami. Holt, náročný den s až neuvěřitelným finále.

Po ránu nás vzbudil zvuk bagru. Už od kuropění tam dělníci pokládali nějaké drenážní trubky. Zatím co jsme pakovali bagáž, správce „našeho“ kempu okolo projížděl autem a s úsměvem na rtech nás pozdravil. Předpokládám, že mu došlo, že jsme nebyli ochotni platit tak nesmyslné peníze za veškeré služby, které kemp nabízí, když jsme potřebovali všehovšudy opravdu pouze přespat a ráno brzy vypadnout. Do auta jsme mu zamávali a přitom přemýšleli, co asi má, či respektive nemá oblečeného. V Maďarsku nás opět čekal pouze nudný dálniční přesun. Dnešní plánovaná porce kilometrů vypadala rozumně, okolo Budapešti jsme to přesypali na sjezd na Komárno, překročili Dunaj a rázem se ocitli v zemi, kde nám opět rozumí. Do cíle denní etapy, Velkého Mederu, jsme dorazili poměrně brzy odpoledne. Stran hledání ubytování jsme tentokrát šli na jistotu, neb jsme zde před dvěma lety strávili jednu noc při návratu z Rumunska. Měli jsme štěstí. Paní domácí zrovinka dnes ráno skupinku lidí odubytovala, takže obě dvoulůžkové chatky tu čekaly na nás. Záhy jsme naše ztuhlé kosti, osezené zadky a dlaně plné mozolů, naložili do termální vody místních lázní. Relax jsme prokládali něčím k zakousnutí a samozřejmě nejedním pivkem. Večer jsme pak strávili v hospůdce, kde jsme se potkali s českými motorkáři, kteří se právě vraceli z Bulharska. Měli jsme si vzájemně co vyprávět.

Posledního dne našeho putování jsme se rozloučili s Alešem, který nabral směr Bratislava a následně Brno (mimochodem, několik dnů po návratu vytáhl manželku na motovýlet na Vranov, kde se mu kompletně vysypala spojka. Štěstí v neštěstí, že se mu to nestalo o nějaký ten kilometr dřív). My ostatní jsme pokračovali na Trenčín a Považskou Bystricu, abychom u Bytče sjeli a přes Makov zavítali na Horní Bečvu. U Ivana doma nás čekalo překvapení. Uvítali nás nejen Marcelka s Ivanem juniorem, ale i moje ženuška s oběma kluky a Markova Marťa, s velikým bříškem, pár týdnů před porodem.

Celkem jsme během tripu za 11. dní nakroutili cca 4300 kiláků. Zhruba tisícovku po vodě, dohromady na palubě tří různých plavidel. Zbytek pak v sedlech našich jednostopých mazliků.

Rekapitulace trasy:

Tranzit tam: ValMez, Olomouc, Brno, Wien, Graz, Klagenfurt, Udine, Benátky, trajekt do Igoumenitsa

Trasa: Igoumenitsa, Konispol, Xarre, přívozem přes úžinu Butrinit, Sarande, Borsh, Ftere, Kuc, Kalarat, Brataj, Kote, Vajze, Sinanaj, Tepelene, Kelcyre, Permet, Petran (hotspings), Carshove, Leskovik, Erseke, Korce, Pogradec (Ohridské jezero, Kemp Erlin), Perrenjas (skanzen lokomotiv), Struga, Debar, Peshkopi, Kastriot, Shumat, Ceren, Kolesjan, Kukes, Kalimash, Mezi, Fierze (trajekt po Komanském jezeru), Koman, Shkoder, Koplik, Theth (tam a zpět), Podgorica, Kolašin, Mojkovac, Bijelo Polje

Tranzit zpět: Bělehrad, Novi Sad, Szeged, Budapešť, Komárno, Velký Meder, Trenčín, Bytča, Horní Bečva, Rožnov p. R., ValMez

Trocha historie a resume:

Historie zemně je velmi složitá a spletitá, za zmínku stojí zejména historie moderní, tedy období formování země v posledním století. Až teprve začátkem 20. století vzniká autonomní republika, nezávislá na Osmanské říši. Během 1. světové války byla bojištěm hned několika front. Po ukončení války opět vzniká jako samostatná zemně jen díky zásahu amerického prezidenta Wilsona a její území tedy není rozděleno mezi Itálii, Řecko a Srbsko. V meziválečném období se Albánie přechodně stává dokonce královstvím pod vedením Ahmeta Zogu, zvaného též jako Zog I. Ještě před začátkem II. Světové války je Albánie obsazena fašistickou Itálií, postupně pak je okupována jednotkami nacistického Německa. Ke konci války se formuje velmi silné partyzánské hnutí, které zemi pod vedením Envera Hodži osvobozuje. Enver Hodža se posléze stává komunistickým diktátorem, jež zemi neochvějně vede následujících 40 let až do své smrti v roce 1985. Dochází k prosazování komunistických reforem, kolektivizaci a eliminaci opozice. Zemně prochází obdobími úzké spolupráce nejprve s Titovou Jugoslávií, pak Stalinovým Sovětským Svazem a posléze Maovou Čínou. Postupně se však Albánie dostává do ekonomické, hospodářské i politické izolace. Za zmínku stojí fakt, že po roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy, jako protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky. Zároveň Enver v té době realizoval další ze svých mnohých smělých plánů. Albánii vyhlásil jako první ryze ateistickou zemi světa a kostely i mešity nechal přebudovat např. na sklady nebo sportoviště. V době kdy na tom Albánie byla ekonomicky nejhůř a lidé prakticky neměli co jíst, Hodža v obavě z napadení své země mocnostmi, jak západu, tak i východu, nechal v 70. letech vybudovat po celé zemi statitisíce malých betonových pevností. Bunkry jsou tam na pobřežích i v horách dodnes k vidění. Pro nás offroaďáky je zajímavý ještě jeden počin, který Enver v té době nařídil. Ekonomickou situaci spojenou s nedostatkem paliv vyřešil tím, že zakázal osobní automobilovou dopravu. Tahle absurdita platila až do 90. let, kdy komunistický režim v roce 1991 definitivně padnul. Přechod v parlamentní demokracii tu byl ještě daleko divočejší než v té samé době u nás v Československu. Země byla poznamenána zejména

nepokoji po krachu peněžních fondů v letech 96 a 97, kde měla značná část obyvatelstva své celoživotní úspory. A pak také občanskou válkou v roce 99 v sousedním Kosovu. Za zmínku jistě stojí, že Albánie je první zemí světa, která v roce 2007 důvěryhodným způsobem zlikvidovala kompletně celý svůj arzenál chemických zbraní. Od roku 2009 je Albánie členskou zemí NATO.

V současné době je Albánie zemí, která se v očích nás Středoevropanů jeví poněkud kontroverzní. Z nějakého důvodu tu existuje majoritní skupina lidí, kteří žijí v domnění, že kdo vyrazí do Albánie, bude v lepším případě okraden, v horším případě zabit. Tito lidé ale v Albánii nikdy před tím nebyli a ani si o Albánii nic neprostudovali. Živeni jsou pouze předsudky. Pak je tady druhá, daleko skrovnější skupina lidí, kteří Albánii znají a opakovaně ji navštěvují. Lidé, kteří vědí, že se jedná o krásnou a zároveň drsnou zemi, plnou přátelských a pohodových lidí. A já jsem nesmírně rád, že se společně se svými přáteli v jedné stopě, mohu zařadit do „té druhé skupiny“.

Petr