Eurotrip 2012

EUROTRIP 2012, aneb vysokohorská jízda

   S povídáním o letošním ročníku našeho vícedenního Evropského motodobrodružství budu tentokráte muset začít o nějaké dva týdny před plánovaným odjezdem.  Akce to samozřejmě i letos byla plánovaná pěkných pár měsíců dopředu.  Základem bylo stanovit termín.  Již osvědčený přelom července a srpna letos nepřicházel v úvahu.  Šavela Ukrutného a jeho ženušku Janičku letos čekala společná oslava třicátin a to by nebyl Ukrutný,  kdyby to nechtěl udělat v megastylu.  Narozeninová oslava proběhla v půli prázdnin,  takže z důvodu velkolepých příprav bylo nutno odsunout trip až na srpen.    Po jistých peripetiích a dodatečné nutnosti ještě drobné korekce termínu,  bohužel z mé strany,  bylo nutno odsunout termín tripu až na samotný začátek září. 

   Vypadalo to,  že nakonec pojedem ve stejném složení jako loni,  mimo našeho externistu Víťu,  který své stařičké Virago už nechtěl pokoušet na tak daleké cestě a koneckonců toho letos ani moc nenajezdil.   Ivanovi to nějak nesedělo,  Mira potřeboval makat na baráku,  Kraťáskovi chybělo odhodlání a tak jsme nakonec byli pevně rozhodnuti vyrazit ve čtyřech.  A teď právě se musím vrátit k první větě tohoto článku.  Bylo to cca dva týdny před plánovaným odjezdem na trip,  kdy jsme se rozhodli dát si ještě jednu společnou zahřívací vyjížďku okolo komína.  Slovo dalo slovo a tak jsme se vydali na okruh okolo vodní nádrže Šance.  Tentokráte poprvé jsme se rozhodli jet opačným směrem než jak jsme jezdívali doposud.   A co čert nechtěl,  na Ostravici,  v jedné takové protivně se utahující zatáčce to Ráďa položil a já za ním jedoucí sám měl co dělat abych to ještě neposlal do něj.   Naštěstí jsme jeli relativně pomalu a Ráďa to i s motorkou zapíchl na trávu.  Jeho V-Stromu prakticky téměř nic nebylo,  všehovšudy ulomený blinkr a stupačka od hlíny.  Radek ale bohužel dopadl na levé rameno tak nešťastně,  že si zlomil klíční kost.  Jak jen to šlo jsme ho dosmýkali do špitální chirurgické ambulance.   Rentgen prokázal,  že to má zlomené bohužel tříštivě.   S kolegy chirurgy jsem domluvil operaci,  udělali mu osteosyntézu a foukli mu tam Kirschnerův drát,  nicméně šance že by se mohl zúčastnit blížícího se tripu byly mizivé. 

   Tentokráte vzal na svá bedra starosti spojené s přípravou itineráře cesty právě Radek.   Nicméně čím více se blížil termín odjezdu,  tím více bylo jasné,  že Radek tentokráte bohužel nepojede.  Radkem navrhovaný plán trasy byl prozatím jen v hrubých obrysech.  Já se tím tentokráte nechtěl příliš zabývat,  jelikož tou dobou jsem měl poněkud jiné starosti a sice předatestačního charakteru.   Jenže nic jiného nezbývalo a tak jsem se do toho pustil.  Vycházel jsem z Ráďovy připravené kostry kterou jsem doplnil o nějaké ty detaily a doplnil o návštěvu Grossglocknerské horské silnice kam už jsem se s motorkou chtěl dlouho podívat. 

   Přiblížil se den odjezdu a my byli domluvení,  že vyrazíme hodně brzy ráno,  abychom přesypali mraky kiláků tranzitu po dálnici a do cíle prvního dne dorazili nějak rozumně a zvládli ještě něco zkouknout.   Domluva tedy zněla:  Sraz na Benzině ve Valmezu ve 3:00,  odjezd po kafíčku o půl čtvrté.   Den předtím jsme ještě v Krhové na myslivecké chatě měli celošpitální akci,  vpodvečer jsem tam zašel,  pokecal s kolegy, lupl pívo a dva rumy (to aby se mi dobře spalo) a kolem deváté vyrazil domů.   Spát se mi moc nechtělo a jak jsem se posléze dozvěděl,  nebyl jsem sám.    Po druhé ráno nekompromisně zazvonil budík.   Předpověď počasí nebyla nijak valná a taky se vyplnila.  Chcanec jak sviňa.   Motorku už jsem měl napakovanou a přichystanou v garáži z předchozího dne.   Navlíkl jsem nepromok a vyrazil na pumpu,  místo našeho srazu.   Měl jsem asi 10 minut zpoždění,  nic jsem si z toho nedělal,  neb Pavla i Marka už docela znám.  Oč víc jsem byl překvapen když ti dva už byli na místě v plné polní a rozhazovali rukama kde se flákám.   Asi budu muset začít zpytovat svědomí.    Nicméně prohodili jsme pár slov,  vyklopili do sebe energy drink a osedlali ty svoje kobyly.

  Bylo 1. září 2012 kolem 3:30 hod. středoevropského letního času a my ve složení Pavel (Suzuki Inazuma 750),  Marek (Suzuki SV 650) a moje maličkost (Cagiva Raptor 650) vyráželi plně napakovaní vstříc Alpským motodobrodružstvím.   Letos poprvé jsem se odhodlal vzít s sebou GPS Garmin Nuvi 250W.  Nepromok obal na navigaci jsem měl namontován na levém zpětném zrcátku a musím říc že jako celek to fungovalo, až na drobné chybičky, docela dobře.   Nastavil jsem trasu a ujal se vedení našeho skromného konvoje.   Namířili jsme to přes Lešnou na Palačov, tam se napojili na rychlostní silnici a dále na dálnici směr Olomouc.   Lilo jako z konve, ale my plní odhodlání po patřičném chlapském dobrodružství pádili ještě za tmy vstříc cíli prvního dne.   První neplánovaná minipauzička se konala na dálnici někde u Prostějova když se Markovi na motorce uvolnil jeden gumicuk držící spacák na zadním hrbu.   Úpravy byly bleskové a my stále za vydatného deště pokračovali dál.    Místy se bariéry vody zvedající od kol kamionů které jsme předjížděli daly srovnat s politím kýblem vody.    První opravdovou pauzu na kafe z automatu jsme si střihli na pumpě v Brně na výpadovce na Mikulov,  další pauza pak byla v Mikulově těsně před hranicema.   Tam jsme slupli něco k snídani a zakoupili desetidenní Rakouské dálniční známky na moto.  Už jsme chtěli pokračovat dál,  ale zaskočila nás první drobná závadička.   V konektoru napájení navigace se uvolnila pojistka,  kontakt vypadl do zdířky motozapalovače a zkratoval pojistku od napájení zapalovače umístěnou pod sedlem a samozřejmě pod vrstvou pověšené bagáže v sedlových brašnách.   Na opravu nebylo za daných podmínek ani pomyšlení a tak jsme vyrazili s navigací napájenou pouze její vlastní baterií.    Překročili jsme Rakouské hranice,  projeli Poysdorf a pádili směr Vídeň.  Před Vídní nás navigace svedla abychom nemuseli do centra a objeli to na Sankt Polten,  kde jsme se napojili na autostrádu A1.   Stále v dešti jsme pokračovali na Linz,  ale ještě před Linzem,  někde u Amstettenu jsme sjeli na Panenplatz a naprosto vyřízení zmrzlí a zmoklí si dali pauzu.

   Strávili jsme tam alespoň půl hodiny a na střídačku si chodili na záchod ohřívat zmrzlé prsty pod sušákem na ruce.    Tehdy Marek pronesl památnou větu: "Vyměním motocykl Suzuki SV 650 rok výroby 2003 za jakýkoliv osobní automobil s funkčním topením".   Mysleli jsme, že odtamtud snad už ani neodjedem,  nakonec jsme ale sebrali poslední zbytky sil a vyrazili dál.  Pochopitelně v dešti.  Prosvištěli jsme Linzem a nabrali směr Salzburg.  Další pauza se konala na Rastplazzu u sjezdu na Mondsee. 

Tam už nám konečně nepršelo,  nálada pookřála a pustili jsme se dokonce do výměny oné spálené pojistky.  Odstrojil jsem bagáž,  pojistku vyměnil  a Pavel mezitím ztracenou pružinku z konektoru napájení GPS nahradil při svém strojařském umu a zlatých ručičkách za pružinku z Markovy prupisky.   Vše zas fungovalo jak má,  navíc nepršelo,  tak jsme to každý oslavili jedním malým pivem na povzbuzenou,  vědomi si toho, že v Rajchu je malá hladinka povolená.    Dál jsme pokračovali na Salzburg a stočili to na jih na Berchtesgaden,  cíl prvního dne našeho tripu.    Rázem jsme se ocitli v Německu,  respektive v tom cípečku německého území který se do Rakouska ze severu zakusuje a kde leží právě Berchtesgaden.  Na začátku Berchtesgadenu jsme čepli do plných a začali hledat cestu na Orlí hnízdo,  slavnou opevněnou Hitlerovu horskou chatu kterou dostal darem ke svým padesátinám od svých nochsledů.  Našli jsme odbočku a po krátké strmé klikatici dojeli k parkovišti odkud se dále může pokračovat jen kyvadlovým autobusem.   Koupili jsme jízdenky/vstupenky a bus nás dovezl k hornímu parkovišti.   Odtud vede tunel dlouhý několik desítek metrů do nitra hory a celý je vykládaný mramorem.  Na konci chodby jsme nastoupili do výtahu jehož kabina je zevnitř celá pozlacená a vyjeli jím dalších asi 130 výškových metrů do samotné chaty.  Ta se nachází ve výšce 1834 m.n.m.,  sama o sobě není nijak nádherná,  je to spíše takové kultovní místo,  monumentální je hlavně interiér hlavní osmihranné místnosti s dominantním obrovským krbem,  kde kdysi Hitler přijímal návštěvy.  Dnes je tam restaurace.  

Počasí bylo jak na houpačce,  místy jemňounce mrholilo,  ale jelikož jsme byli stále oděni do našich nepromoků,  tak to ani moc nevadilo.   Kolem nás se válela mlha a viditelnost se měnila každou minutu.   Vyběhli jsme ještě na skálu nad chatou k nedalekému křížku.  Tady Pavla přepadla krátkodobá ataka trudnomyslnosti,  no alespoň odsud má krásnou fotku se svým,  v tu chvíli jediným,  kamarádem - havranem.   

  Sjeli jsme busem zpět k parkovišti a zamířili do centra Berchtesgadenu kde jsme objevili, dle mého soudu,  ten nejúchvatnější kruháč neboli rondel jaký znám.   Okružní křižovatka úctyhodného průměru sestávající ze tří polokruhovitých mostů, jež dohromady překlenují soutok řek,  tedy dvě řeky přitékající a jednu odtékající.  Pro zpestření přikládám odkaz na satelitní záběr,  stojí to za skouknutí... 

https://mapy.cz/#x=13.006023&y=47.624909&z=14&d=muni_61476_1&t=s

Na rondelu jsme odbočili na Konigssee a po pár kilometrech nás Garmin dovedl ke kempu - Campingplatz Muhlleiten.  Mohli jsme dorazit kolem šesté až půl sedmé, prostě luxusní čas.  Zaplatili jsme si nocleh,  postavili Pavlův nový stan který zakoupil těsně před tripem,  vybalili,  do umyváren dali sušit nepromoky,  střihli si rozehřívací blahodárnou sprchu a vyrazili chalovat naproti přes cestu do restauračky Schusterstein.    Tam nás přivítala skopčácká servírka stylově oděná v sedláckém jódlovacím oblečku.  Co jí chybělo na kráse,  o to byla milejší a tak jsme si u ní objednali pivko a vzali do ruky jídeláky.   Po chvilce rozmýšlení jsme si všichni dali vepřový steak s pepřovou omáčkou, šťouchané brambůrky a na slanině restované zelené fazolky.   Bašta jak má bejt.   Na to každý ještě dvě pivka a na hulváta stáhli půllitrovku pod stolem schovaného mého rumu.   Do spacáků jsme zalezli někdy před půlnocí a usli ještě dřív než jsme dolehli. 

   Dalšího dne, tedy 2. září,  jsme vstali okolo sedmé,  snídaně z vlastních zásob,  balení a odjezd na krátkou exkurzi ke břehu Konigssee.   Motorky jsme nechali na obrovském poloprázdném parkovišti,  prošli historickým centrem a po párstech metrech došli k vodě.   Pavel si cestou uvědomil, že klíčky od motorky nechal v zapalování.  Uklidnili jsme ho slovy,  že tu jeho stejně určitě nikdo neukradne a pokračovali dál.   Výhled na vodu byl úchvatný.   Viděli jsme jen malý kousek samotného jezera, protože se klikatí mezi horskými masivy.   V popředí mola a kotviště,  o něco dál stylové dřevěné domky na vodě sloužící jako garáže pro výletní lodě a v povzdálí malý ostrůvek s kapličkou.   Chvíli jsme krmili kachny,  vrátili se k motorkám a opustili Berchtesgaden.  

U Halleinu jsme se napojili na autostrádu A10 a mířili na jih.   U Bischofshofenu jsme odbočili na západ a po sympatické horské rychlostní silnici dorazili do Zell am See.    Byla neděle,  v Rakousku všechny supermarkety poctivě zavřené (naštěstí),  ale narazili jsme na tržnici a řekli si,  že mrknem,  jestli by tu nebylo něco pro ty naše holky a děcury.   Ale zjistili jsme, že to je takový nějaký podivný bleší trh s veteší místních starousedlíků.   Rychlá občerstvovačka,  kousek dál natankovat do plných a přes Bruck a Fusch se napojili na legendární Grossglocknerhochalpenstrasse.    Ve Fuschi ještě nezbytná zastávka a fotka u hotelu Post kde jsme asi půl roku předtím byli s Markem,  našima holkama a Martiným bráchou se svojí slečnou na zimní lyžařské dovči.   Kousek dál jsme narazili na mýtnici kde jsme každý zaplatili 18,-E za motorku a na památku dostali samolepku s GG motorkářským motivem.    A tady začalo to neskutečné a luxusní svezení.     Srdce tlouklo v rytmu příklepové vrtačky a koutky úst se nebezpečně vzdalovaly od sebe.

   Jeden nevěděl jestli má jet pilu a užívat si ty luxusní zatáčky a dokonalý asfalt,  nebo jestli jet kochačku a hledět všude okolo sebe jen né dopředu.     Zastavovali jsme co pár kilometrů,  kochali se pohledem na zasněžené vrcholky okolních velikánů,  fotili sebe,  fotili motorky,  fotili sebe i motorky,  navzájem i na samospoušť.  No prostě mazec.     Celá GG silnice má i se svými dvěma slepými odbočkami délku okolo 70 km,  my tam strávili snad šest hodin svého času.   Dorazili jsme na parkoviště Fuchertorl ve výšce 2407 m.n.m. a odstud odbočili na slepě končící a žulovými kostkami dlážděnou silnici na vrchol Edelweisspitze.  Tady jsme zaparkovali předními koly svých motorek ve sněhové závěji a ocitli se i se svými stroji ve výšce 2571 metrů nad hladinou moře.  Pocit nepopsatelný. 

Výhled na samotný Grossglockner byl zahalen mrakem,  ale jiným směrem bylo vidět až na Zellersee.   Sjeli jsme zpět na Fuschertorl parkplatz a v tamní restauračce si dali kafe a vyfotili se s vycpaným svištěm.   Pokračovali jsme dál po GG Strasse a zastavili na fotku u jednoho z krátkých horských tunelů hned vedle sněhové závěje.  A to by nebyl Pavel,  aby nevymyslel nějakou hovadinu.   Svoji Inazumku opřel o onu závěj a po hlavě,  tedy spíš po přilbě,  skočil do sněhu - coby na náledí vysekaný biker.   Pak ještě koulovačka asi dvacetikilovými kusy zmrzlého sněhu,  no prostě mraky dalších apartních fotek.   

Kus dál jsme odbočili na Kaiser Franz Josef Hohe,  cestou se vyfotili u jednoho krásného vodopádu a dorazili k monstrózní stavbě na konci silnice uprostřed hor.   Prošli jsme si několik ve skále vytesaných tunelů, prohlídli ledovec a jeli dál.   Tedy při odjezdu byl trochu zádrhel,  neb se ozvala příležitostná potíž se spínací skříňkou na mém Raptorovi.   Minuli jsme jižní mýtnici a opustili úchvatnou Grossglocknerhochalpenstrasse.  

Zamířili jsme na Lienz,  Marek se ještě stavil do bankomatu a začali se poohlížet po kempu.   GPS nám jeden našla ve vesničce Amlach - Dolomittencamping Amlacherhof.    Byl to takový skromný malý kempík a poté co jsme se ujistili, že v místní putice se vaří jsme se rozhodli přenocovat.  Obligátní postavení stanu,  sprcha a hurá do hospůdky. 

Teda ono to bylo spíš takové bistro,  ale pivo tam měli a k jídlu jsme si všichni dali Karriwurst mit pommes.  Jakby ne,  vždyť jsme v Rajchu.   Zavírali poměrně brzo,  takže jsme ještě stáhli Pavlova Myslivca.   Pavel už byl jakýsi stahaný a tak zalezl na kutě,  ale já a Mara jsme měli ještě chuť jen tak na jedno pivko.   Tak jsem dal za úkol svému Garminovi najít nejbližší hospodu.  GPS nás vedla přes pole a louky, nakonec po lávce před dravou říčku Drautal až k naší hospůdce Artur Wieser.   Tam jsme opravdu každý dali jedno pivko,  Mara mě pozval a stylově zaplatil se slovy:  "Du kein bezahlen,  platym fsechno"  a já servírce dal jako trinkgeld jeden sicherheizung neboli pojistku na motorku co jsem měl v peněžence.    Zpět do kempu jsme trefili snadno, cestou udělali pár momentek a šli taky spát.  

  Ranní probuzení do třetího dne bylo opět okolo sedmé.  Počasí bylo takové pošmourné a do balení nám i trochu sprchlo,  pak se ale vybralo a celý den pak už bylo relativně hezky.   Vedle nás nocovala banda tří skopčáckých motorkářů.  Tedy oni to byli spíš takoví nýmandi na prehistorických skůtrech Piagio Vespa a oč trystnější byly jejich stroje o to větší měli stan.    Jen Pavel tu jejich pojízdnou nudu obdivoval, takže až se nám povedlo jej od těch skůtrvraků odtrhnout,  mohli jsme vyrazit dál.   Na okraji Lienzu jsme objevili supermarket a dali snídani hezky nastojáka venku na parkovišti.   Poté jsme namířili směr Itálie a sice na Toblach neboli Dobbiaco.   A tam mě bohužel navigace zklamala,  Itálii jsem tam neměl nahranou  (teď když sepisuju cestopis už tam mám celou Evropu).    Cesta ale byla snadná,  z Toblachu na Cortina D´ampezzo.  Cestou ještě rychlá zastávka a fotka u Lago di Lando a pak ještě odbočka na Riffugio Auronzo u Lago di Misurina.    Po pár kilometrech jsme ale narazili na mýtnici,  jednak se nám nechtělo platit 11,-E za těch pár kilometrů do sedla,  navíc se nám stejně nedostávalo času,  protože v plánu byly ten den ještě jiné aktivity.   Představa sednout na kafíčko na terase chaty Auronzo s výhledem na Tre Cime di Lavaredo (neboli Drei Zinnen) je sice více než lákavá,  ale vzhledem k mrakům válejícím se nízko v údolí by to stejně za moc nestálo,  tak si to alespoň necháme na jindy.  

   Zanedlouho jsme byli v Cortině,  našli malou benzinku a dočepli do plných než se pustíme do horských průsmyků.  Nemilým překvapením byla cena powérku,  která se blížila dvěma Éčkům,  takže necelé páďo za litr.  Asi vysokohorská přirážka.    Z Cortiny jsme nabrali směr Passo Falzarego,  úsek na který jsem se nesmírně těšil.   Čekaly nas stovky zatáček na úzké silničce, které jsme si patřičně užili.   Pak už jsme zastavili přímo na parkovišti v průsmyku Falzarego 2117 m.n.m.   Byl jsem tu předtím už dvakrát,  autobusem.    Už tehdy jsem se tu ale chtěl podívat na motorce,  teď se to povedlo.     Ocitli jsme se na jednom z míst kde téměř před sto lety probíhaly kruté zákopové boje první světové války v naprosto nepředstavitelných podmínkách.    Koupili jsme si jednosměrnou jízdenku na lanovku na Kleiner Lagazuoi a o pár minut později se ocitli na chatě Rifugio Lagazuoi v nadmořské výšce 2752 metrů,  teploměr ukazoval 5 stupňů nad nulou.    Na chatě jsme si dali malou občerstvovačku.  Já a Marek jsme lupli pivko a Pavel si objednal espreso picolo,  kafe velikosti náprstku za 2,-E.  

Pak jsme vyrazili ke křížku na samotný vrchol Kleiner Lagazuoi čož bylo párset metrů po kamenném chodníku.   Bylo zamračeno,  nádherné výhledy se sice nekonaly, ale zato tam bylo liduprázdno.    Samotný křížek je neskutečně jednoduchý, vytvořený ze dvou klád a dřevěné pamětní desky jako upomínky padlým vojákům.  Vedle kříže pak stojí plastika vyrobená z armovacích drátů do betonu a fragmentu dělostřeleckého granátu.   Pamatoval jsem si,  že do puklin těch klád kříže lidé na památku zasouvají mince.   Každý jsme si připravil českou pětikačku, kterou jsme tam obřadně zanechali.   Pak ještě za pomoci stativku vznikla úžasná fotka nás tří u kříže o které později Mara prohlásil,  že by mohla být na přebalu CéDéčka nějaké deathmetalové kapely. 

    Vrátili jsme se k chatě a opodál si prohlédli zákopy a tunely vybudované vojáky v době první světové i s vystaveným mašinkvérem.   To nejlepší nás ale teprve čekalo.   Zpět dolů na parkoviště k motorkám nás čekalo nějakých 600 výškových metrů.   Z toho cca 1100 metrů trasy vede strmým tunelem který před téměř sto lety vojáci vysekali ve skále.    Elektrika tam natažená není,  takže kdo tudy chce jít,  musí mít vlastní světlo.   Nasadili jsme čelovky a vyrazili.   Jak už jsem psal,  já tu už kdysi dávno byl a tunelem šel,  dokonce dvakrát,  ale strašně se mi líbilo,  jak byli kluci něčím takovým uchvácení.   Motorkářský ohoz, obzvláště ten kožený,  není zrovna nejlepší trekové oblečení a obutí,  naštěstí ale bylo poměrně chladno,  takže jsme to relativně v pohodě zvládli.  Seběhli jsme k motorkám,  dali malou sváču z vlastních zásob a opět osedlali naše jednostopé mazlíky. 

    Průsmykem Falzarego jsme pokračovali na Arabbu a Canasei,  kde nás čekalo luxusní svezení na Passo Pordoi.   Zatáčky tu byly jěště ostřejší a utaženější a rovinky mezi zatáčkama byly ještě kratší než co jsme zažili o desítky kilometrů dříve.   Projeli jsme městečko Ora kde se nám otevřel pohled nasever směrem k Bolzanu do údolí plného jablečných sadů.    Cíl dnešní cesty už nebyl daleko.   Měli jsme namířeno k Lago di Caldaro,  záhy jsme parkovali před vstupní branou Camping St. Josef am Kalterer See.    Za celý den jsme byli pěkně utahaní.   Rychle postavit stan a něco vybalit.     Sedli jsme do hospody a dali jídlo.  Pavel s Markem si objednali sépiové těstoviny s kalamary,  já zůstal u klasiky,  takže vepřová flákota, restované brambozy a cibulová omáčka.   Spláchli to dvěma pivy a vyrazili do sprchy.   Jenže než jsme ze sprchy vylezli,  tak nám hospodu mezitím zavřeli.    Tehdy Pavel mile překvapil a vytáhl z tankvaku tři erární plechové Radegasty.  K tomu Mara přihodil půllitrovku vodečky kterou cestou zakoupil a šli jsme si udělat pohodu na molo Kaltererského jezera nedaleko za kempem.   Příjemný pokec vleže na molu s výhledem na hvězdy,  k tomu lehké popíjení, prostě pohodička.  Opět kolem půlnoci jsme lezli do spacáků.   

    Čtvrtého dne ráno jsme byli zklamáni stran počasí.    Probudili jsme se do deštivého dne.   Nepršelo nijak silně,  zato vytrvale.  Všude kolem nás zataženo,  tedy bez výhledu že by se něco mělo zlepšit.  Do balení se nikomu z nás nechtělo a tak jsme lelkovali a rozmýšleli jak to vlastně udělat.   Nakonec ale nezbylo nic jiného,  než se odhodlat a zapakovat i za daných podmínek.    Obzvláště balení mokrého stanu nebyl zrovna med.    Z kempu jsme tentokráte vyráželi snad až v 11, navíc oděni v našich nepromokavých kombinézách.   Po klikatých silničkách jsme vyrazili na Bolzano,  bohužel v tomto úseku cesty bez funkční navigace.   V mém Garminu tehdy chyběla Itálie a Pavlova GPS v jeho Nokii nešla použít za deště.    V Bolzanu jsme chvíli bloudili,  nakonec jsme ale výpadovku na Merano našli a napojili se na rychlostní silnici SS38.   V Meranu jsme byli za chvíli,  tady ale následovalo další bloudění a taky hledání pumpy před cestou do průsmyku.    V centru jsme se motali pořád dokola,  navíc v neskutečně hustém provozu.    Značení mají Italové víc než mizerné.    Konečně jsme našli malou pumpu.   K našemu nemilému překvapení ale osazenou automatem pro příjem platebních karet či bankovek.    Možnost platby kartou ovšem,  jak jinak,  nefungovala a hotovosti jsme už měli pomálu.   Měli jsme toho plné zuby a tak jsem alespoň opodál chtěl mrknout do mapy,  kudy k čertu z centra ven.   V tu chvíli se do mě obul nějaký místní Meráňan a začal mě i s motorkou nekompromisně vyhazovat z místa kde jsem stál.   Kdo měl tušit,  že zrovna tady má asi za minutu parkovat obrovská cisterna s powérkem.    Byl jsem v tu chvíli tak vytočený, že jsem onomu Italovi začal odpovídat jadrnou češtinou/valaštinou těmi nejlibozvučnějšími výrazy a s notnou dávkou odhodlání v hlase.    Pavel s Marou mi posléze sdělili že už si připravovali pěsti,  neb se k nám blížila další banda místních čehož jsem si ani nevšiml.   Vše se nakonec obešlo bez incidentu.   Popojeli jsme kus dál a jelikož už konečně zase svítilo sluníčko,  sundali jsme nepromoky.    Nakonec jsme posbírali nějaké drobáky,  na tuhle zmíněnou pumpu se vrátili a něco málo čepli.   Z centra pryč jsme se nakonec dostali díky Pavlově Nokii,  která se díky absenci deště vyhoupla zpět do držáku na čelním plexištítku.  Pavel se nyní ujal vedení a zamířil směrem na Passo Di Giovo.   Projeli jsme městečkem San Leonadro in Passiria a odstud nám začala stará dobrá klasika,  zatáčky a zase zatáčky,  které tentokráte byly snad ještě ostřejší než v minulých dnech.  Nebo mi to možná jen tak připadalo,  jelikož gumy na mém Raptorovi už nebyly v nejlepší kondici.    

  Minuli jsme Vipiteno a konečně jsme dorazili na Italsko-Rakouskou hranici kde jsme našli normální rakouskou velkou pumpu a kde se krom benzínu dalo koupit i něco malého na zub a jako člověk zaplatit kartou na pokladně.  Prostě civilizace.    Následoval Brennerský průsmyk kde jsme opustili běžnou silnici a napojili se na souběžnou dálnici A13,  což se nám ovšem poněkud vymstilo.   Rakouské dálnice jsou sice zpoplatněny formou dálničních samolepek,  některé obzvláště exponované horské dálniční úseky jsou ale zpoplatněny zvlášť formou mýtných bran.   Dálnice vedoucí Brennerským průsmykem takovouto bezesporu je a tak nás nemile překvapilo,  že jsme za těch pár kilometrů neplánovaně zaplatili 8,-E navíc.   No co se dá dělat,  mohl jsem to tušit,  alespoň budeme vědět pro příště.   Po dálnici jme pokračovali do Innsbrucku, stočili to na západ a po dálnici A12 pádili na Salzburg.   Už bylo relativně pozdě odpoledne a toho dne jsme neměli pevně daný plán na lokaci dnešního noclehu.   Na jedné z pump jsme se při zastávce dohodli, že to potáhneme k Salzburgu a začnem hledat kemp.     U Kufsteinu jsme pro změnu překročili hranice Rakousko-Němeské a ocitli se na dálnici A93.  Na dálnici ve spolkové republice Německo.  Zatahal jsem za hefta a rázem jsem pelášil po dálnici dvoustovkou v hodině.  Zcela legálně.   Po úseku dálnice A8 jsme dorazili do Salzburgu a napojili se na starou známou A1.   Hnedle za Salzburgem jsme zastavili na benzince,  čepli a začali domlouvat co dál. Shodou okolností to byla ta samá pumpa na které jsme se zastavovali prvního dne tripu a opravovali spálenou pojistku v napájení navigace.   Bylo už relativně dost hodin a bylo nám jasné, že než najdem kempík,  mohla by být hospoda v kempu zavřená a my bychom mohli zůstat hladoví a ba co víc i žízniví.   Na pumpě jsme tedy křápli nějakou tu hotovku a do tankvaku každý přikůpili tři plechové.   Teď byla řada na Garminovi.   Ten nám našel cestu do kempíku na břehu jezera Mondsee.  Sjezd na Mondsee byl ale uzavřený a ani pokus o návrat a sjezd z opačného směru nebyl úspěšný.  Mávli jsme nad tím rukou a pokračovali západně na Linz.   Po dalších asi 20 kilometrech jsem se opět Garmina zeptal kudy k nějakému kempu a on nás teď už spolehlivě zavedl do minikempíku,  tentokrát ve vesničce Atersee,  tedy poblíž stejmojmeného jezera.  Kemp se jmenoval Camping Wimroither Muhle a provozoval jej postarší manželský pár.   Karavanů a stanů tam bylo opravdu poskrovnu.   Dorazili jsme tam někdy mezi půl devátou až devátou večer.   Pantáta nám ukázal kde postavit stan.   Motorky jsme zaparkovali vedle torza bazénu ve kterém už pěknou řadu let asi nebyla voda a začali stavět provlhlý, respektive nebál bych se použít výraz, prochcaný stan.   Tuším že Pavlovo erární triko posloužilo jako hadra která z onoho žoku opět vytvořila lidmi dočasně obyvatelný přístřešek.   Následovalo obligátní vybalení, převlečení a sprcha.   Pavel ještě nakopl svůj vařič a uklohnili jsme večerní polívku.   A pak už jsme si jen tak sedli na nedalekou lavičku a za vlahého pozdně letního večera, v družném rozhovoru a s plechovým pivem v ruce,  pozorovali hvězdy na magicky temné obloze.  

  O středečním ránu nás čekalo poslední pakování bagáže.   Ještě přímo v Atersee jsme našli Billu a královsky posnídali,  jak jinak,  pěkně nastojáka na parkovišti přímo u mašin.  Pak zpět na Á jedničku směr východ.  Minuli jsme Linz, projeli Amstetten a St. Polten,  protrtkali se okolo Vídně a zkrz příhraniční vesničky dorazili do Mikulova.  Tahle cesta už nebyla nijak záživná,  prostě tranzit za účelem návratu na domovinu.   V Mikulově jsme byli brzy odpoledne, takže jsme samozřejmě využili možnost nadlábnout se českého jídla v české hospodě za české love.   Pavel z Mikulova vyrazil dřív, sotva co dojedl.  Měl nutkavou potřebu zastavit se ještě v Brně na kus řeči za kámošem kterému se v té době narodilo děcko.   Byli jme ale domluvení, že se všichni ve ValMezu sejdeme v hospodě na rybníku v Podlesí a to i s Raďou který s námi z již zmiňovaných a pochopitelných dúvodů na trip jet nemohl.   V rychlosti jsme si nad birelem s Radkem vyměnili nejsilnější zážitky z cest a vpodvečer vyrazili za svými rodinami.   V tu chvíli měl za posledních 5 dní bajk každého z nás natočeno 2000 kilometrů a nějaké ty drobné navrch. 

Peter Samozvaný, nebo-li též Šaman zvaný