Roadtrip 2007

Tuzemský trip 2007

aneb

Dřevní doby našeho klanu

   Pavel byl tou dobou již ostříleným motorkářem a nějaký ten pátek už proháněl svoji Suzuji GSX 400.  Zároveň ten rok přesedlal do vyšší kubatury a pořídil Suzuki GSX 600 F.  Marka jsem tou dobou ještě neznal.   A o MBPV clanu ještě zdaleka nebyla řeč.   Já sám tou dobou měl ještě "mokré razítko" na řidičáku pro skupinu "A",  kterou jsem doplnil na podzim předchozího roku.   K motorkám jsem měl kladný vztah už pěkně dlouho,  ale na vejšce na to chyběl prostor, prachy a odhodlání.   Na jaře onoho roku 2007 jsem tedy pořídil svého vysněného Raptorka šest-pade,  svoji první a vysněnou motorku.   Do té doby jsem kočíroval příležitostně maximálně Babetu.  Raptor byl srdcová záležitost a techniku jsem tehdy ještě moc neřešil.   Teprve s notným odstupem jsem si uvědomil, že jsem vybral velice dobře. 

   Ale zpátky k hlavnímu jednostopému výletu toho roku.  Já byl na vícedení tripík neskutečně natěšený.   Po pár schůzkách s Pavlem někde u piva jsme se shodli na datu které připadlo na samý závěr srpna a napláínovali akci na 4 dny,  resp. 3 noci.   Plán byl jednoduchý, prostě někam vyrazit.  Kam,  to nám bylo docela jedno,  hlavně že pojedem a vypadnem z reality všedního dne.  Hlavně se vyhýbat dálnicím a pokud možno natrefit na příjemné klikaté okresky.  

Ráno jsme se sešli u Pavla doma.  Já dorazil plně napakován,  na Raptorkovi pověšený tankvak a čerstvě zakoupené krásné texnilní sedlové brašny značky Bufallo.   Domluvili jsme se tak, že Pavel mi pár dní předem dotlačil svojě věci na převlečení a přezutí které jsem mu napakoval do jedné z mých dvou brašen a Pavel na své Gé-eS-iXs-eFo nabalí stan.   Když jsem k Pavlovi dorazil, myslel jsem že po obligátní kávičce sednem a vyjedem.  Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil,  že motorku má už sice připravenou na dvorku,  ale pobíhá kolem ní v trenkách a tričku a balí nářadí (kterého vždy Pavel vozí požehnaně).   Ráno ještě řešil nějaký problém v práci,  tak to prostě nestíhal.   S tankvakem nebyl problém,  ale když přislo na montáž karimatky, spacáku a stanu na zadní sedo jeho motorky gumicuky,  nachomejtl se k tomu Pavlův tatík řečený Louis a začal radit.   Tehdy pronesl jednu ze svých krásných památečních vět,  a sice:  "To musíš ložiť a křížiť jak seno".    Takže až Pavel naložil a nakřížil,  vyrazili jsme ještě do MoravaMotors kde si Pavel koupil nové rukavice a hurá na cestu.   No zas tak hladce to ještě nešlo.   Pavel si uvědomil,  že svůj stan zapůjčoval kamarádovi a že tedy raději zkontroluje, zda-li jsou v jeho balení všechny potřebné sounáležitosti k jeho výstavbě.  Kontrola se vyplatila, chyběla dobrá polovina kolíků.   takže hurá zpět k Pavlovi domů a šmejdit v garáži.   Plán byl najít alespoň pár hřebíků dvoustovek, to se ale nepovedlo.  Takže náhradní plán,  šup tam pár svářecích elektrod, ty k danému účelu koneckonců taky poslouží.  

   Konečně jsme vyrazili.   Pavel při odjezdu jen tak pronesl, že ještě nesnídal,  a tak jestli bychom se mohli někde zastavit.  Říkám tedy dobrá,  něco ujedem a stavíme se na jídlo.   Realita ovšem byla taková,  že jsme stavěli už v picérce Pepino,  ani né 10 kiláků za ValMezem.   Něco jsme slupli a domluvili se, že to dnes vezmem k Novomlýnským nádržím a přespíme v kempu na Pasohlávkách.   Už si po těch letech přesně nevybavuji kudy přesně jsme jeli,  ale byly to převážne silničky II. a III. třídy.   Počasí tehdy bylo nádherné a scenérie Pálavských kopců v kontrastu s vodní hladinou v cíli naší cesty byla impozantní.   Zaplatili jsme si vjezd do kempu a po vyhlídnutí místečka k noclehu jsme začali stavět stan.   Jaký byl můj údiv,  když jsem zjistil,  že Pavlův dvoumístný stan má prostornost tak akorát pro dva lidi,  ovšem bez bagáže.  Té my ovšem měli přehršle a ty kožené motorkářské hadry a přilby taky nejsou nejskladnější.  Taky jsme se k sobě potom v noci tulili jak příslušníci čtyřprocentní menšiny.  Od té doby jsme poučeni, že na mototrip je potřeba pro dva lidi papírově třímístný stan.   Chvíli po nás dorazila další motorka,  tuším že Virago 125,  a na ní dva mladí kluci z Brna co jen tak vyrazili na jednu noc.   Dali se s námi do řeči,  postavili stan kousek vedle nás a společně jsme zašli na pivko a gáblik.   Po chvíli kecání jsme ale přišli na to,  že chlapci nebyli zrovinka naše krevní skupina.  Byli to takoví mladí machýrci, kterým nechybělo sebevědomí a nejvíc nás dorazilo, když potom v pokročilých nočních hodinách začali v podroušeném stavu prohánět tu svoji stopětadvacinu po kempu.  No prostě kokoti.    Sli jsme spát a doufali,  že nás v noci ve stanu nepřejedou.

   Ráno jsme pobalili,  něco k snědku koupili přímo v kempu a odjížděli v době kdy ti dva "borci" teprve lezli ze stanu.   Kousek dál jsme zastavili na pumpě,  dali kafe a vymysleli že to vezmem někam na západ a dojedem třeba na Šumavu.   Nabrali jsme kurz směrem na Znojmo,  ale někde u Pohořelic nám začalo poprchat.  V jedné malé vesničce jsme zabačovali v autobusové zastávse a čekali co bude.  Tou dobou jsme vybavení na cestování v dešti ještě neměli a tak jsme v té zastávce pod střechou strávili asi hodinu.  Občas přijel autobus,  odněkud zpoza zastávky vyběhlo pár babiček s deštníky a bus zase odjel.    Až posléze nám došlo, že ty babičky z těch dvou cizáků v kožených oblečcích, co přijeli na těch pekelných strojích,  asi měly strach.    Holt,  neměli jsme na čele napsáno,  že pan doktor s panem inženýrem si vyrazili na výlet.   Pršet nepřestávalo a předpověď říkala,  že prší na jihu,  ale severněji je líp.  Vyrazili jsme i když ještě poprchalo a nabrali směr severozápad.   Cestou jsem ještě kontaktoval po telefonu švagrovou co bydlí v malé vesničce Babice u Říčan východně od Prahy,  protože na stavění stanu v těchhle podmínkách fakt nebylo ani pomyšlení.   Slovo dalo slovo a tak jsme na další nocleh dorazili do Babic.   Po přivítání nás švagrová ubytovala v místnosti, které říkají kavárna a se švagrem jsme pak do noci vydatně popili.  Nocleh to byl pro dva zmoklé motorkáře věru luxusní,  dokonce i sprcha se konala. 

   Po snídani proběhlo rozloučení s famílií a my opět vyjeli.  Namířili jsme to tentokrát jen tak na severovýchod a v Nymburku čepli powérek na pumpě.   Tehdy Pavlovi zazvonil mobil a co čert nechtěl,  ozval se Pavlův bratránek Richard z Brna.  Takže znovu slovo dalo slovo a tak jsme z Nymburku pádili do Brna.  Tam nás Richard už očekával a před jejich paneláčkem nás instruoval kam zaparkovat mašiny.  Měli jsme přejet asi 20 metrů přes travnatou plochu mírně šikmo z kopce.  Tráva k večeru byla navlhlá a mě se podsmeklo přední kolo.  Naštěstí to byla jízda krokem, takže veškeré škody spočívaly pouze v oprášení hlíny a trávy z řidítek páček a stupaček.   Taky to odneslo jedno poutko na sedlové brašně,  takže škody minimální.   Večer jsme popíjeli i s Richardovo ženou,  nejprve v nedaleké hospůdce,  posléze do noci přímo v bytě.  Smršť to byla pořádná,  takže druhý den jsme byli schopní kočírovat mašiny až někdy odpoledne.   Poslední den jsme se tedy rozloučili s Richardem i Brnem a vzali to už směrem domů,  pochopitelně mimo dálnici.

   V celkovém pojetí byl tenhle trip neskutečná pohoda bez starostí,  prakticky v duchu hesla:   "I cesta může být cíl".    Bylo nám téměř jedno kam jedem, hlavně že jedem.  Pro začátek našeho motocestování to bylo to pravé ořechové a dodnes na tenhle chaos rádi vzpomínáme.   Byla to zkušenost,  dnes už ale víme,  že pokud chceme něco vidět, někam dojet a neco zažít,  musíme plánovat.  

Každopádně i tenhle několikadení zážitek byl jedním z impulsů ke stvoření budoucího MBPV clanu

                                    S pozdravem Petr,  rečený též Dochtor neboli Šaman