Eurotrip 2011

aneb 7 zemí Evropy v 5. dnech

Po několika sezónách tuzemského paběrkování letos padlo rozhodnutí konečně opustit rodnou hroudu a provětrat ty naše jednostopé krasavice někde kousek dál než jen kolem komína. Tím samozřejmně nechci říci, že by předchozí ročníky po českých luzích a hájích za nic nestály, ba naopak. Ale prostě, ať si kdo chce co chce říká, přišel čas motorkářsky dospět.
Po zdlouhavém přemýšlení, kam tedy vlastně vyrazit a probrání několika různých tras a pročtení bezpočtu cestopisů, zejména na www.motorkáři.cz, byla schválena Petrova varianta, která byla do jisté míry kompromisním řešením.
Účastníky letošního Eurotripu byli zakládající a ustavující členové MBPV clanu Val. Mez. - Pavel se svým Suzuki GSX 750 Inazuma, Marek a jeho Suzuki SV 650 S a Petr se svojí Cagiva Raptor 650. Dalšími účastníky byl ostřílený cestovatel, avšak nováček naší motobandy, Radek se Suzuki DL 1000 V-Strom a v neposlední řadě externista Karviňák Víťa a jeho Yamaha 535 Virago.
Den odjezdu připadl na středu 27. července 2011. Sraz byl naplánován na benzinové pumpě v Kasárnách ve Valašském Meziříčí na devátou hodinu. Sešli jsme se ovšem pouze tři a sice Pavel, Mara a Petr. Radek a Víťa od svých šéfů dostali volno pouze až od čtvrtka, domluva tedy zněla, že první den urazíme pouze kratší trasu, aby ti dva měli šanci nás k večeru po práci pohodlně dojet. Cíl trasy prvního dne byl na Senci na Slovensku, kde jsme koneckonců měli o zázemí postaráno, neb tam týdení rodinou dovolenou pod stanem trávili naši spolusouputníci z motorodiny Ivan s Marcelkou a juniorem a David s Marcelkou a jejich dvěma potomky.
Předpověď počasí na následující dny nebyla bůhvíjak příznivá, koneckonců už pár týdnů bylo počasní, po předchozích vedrech, poněkud rozpačité. Na místě srazu prvního dne jsme ještě dojeli za sucha, ovšem záhy po dotankování jsme oblékali nepromoky, natáhli olačky na bagáž a vyrazili směr Vsetín, Vizovice, Luhačovice a Uherský brod. Záhy jsme překročili hranice Slovenské republiky a po pár kilácích, pro zpestření, na jedné odbočce na polní cestu uvařili polívku v esšálku na Pavlově cestovním plynovém vařiči. Nebylo to sice nezbytné, ale musím uznat, že později se plyňáček hodil.

Počasí se umoudřilo, my sundali nepromoky a dojeli do Myjavy kde jsme v Lidlu lupli Birela a zmrzku a přes Trnavu pokračovali na Senec. Cestou se k nám přidal sympatický páreček lidí na Hondě SevenFifty z Olomouce, u vrátnice kempu jsme se s nimi rozloučili a po vyřízení nezbytných formalit a zaplacení ubytka jsme se vydali hledat Ivana a Marci. Mezitím si Pavel všiml, že na Petrově Raptoru chybí jeden šroub mezi rámem a motorem, takže na první závadu bylo zaděláno cca 250 Km po opuštění ValMezu. Ivana a Marci jsme našli poměrně smadno, přivítali se s nimi i s Davidem a druhou Marcelkou a vším jejich potomstvem. Ti se chystali na zarezervovaná šlapadla, my zatím alespoň postavili stany a uhasili žízeň dvěma pivky. Posléze rychlá koupačka v Slnečných jazerách a to už jsme vítali přijíždějícíhovší Radka a jeho V-Strom.

Večerní program byl jednoduchý, šoupli jsme do sebe nějaké to jídlo a společně všichni vyrazili za zábavou. Padlo pěkných pár pivek a nějaké ty panáky, navíc jsme si v místní videoherně zablbli na maketách motorek při závodech moto GP. Průběžně jsme se ale zajímali o Víťu, který stále ještě nedorazil. Jak jsme se později dozvěděli, doma byl slejvák a on se ne a ne odhodlat v tom dešti za námi vyjet. Nakonec dorazil hrubo po půlnoci v době kdy už jsme se všichni chystali na kutě.

Po ránu jsme zbourali stany, zbalili bagáž a po rozloučení s Ivanem, Davidem a oběma Makrelkama i potomstvem jsme opustili kemp, nikoli však Senec. První zastávka znamenala najít železářství a zakoupit chybějící šroub na Petrův Raptor. Samozřejmně ta Italka má nějaký atyp rozměr, takže to šéfmechanik Pavel vyřešil tím že jsme koupili šroub o číslo menší a z druhé strany tam šoupli matku a podložku. Další zastávka byla v supermárketu za účelem zakoupení snídaně a drobných zásob na cestu. Poslední zastávka pak na pumpě kde jsme všichni čepli plnou. Když jsme konečně opouštěli Senec tak hodiny ukazovaly skoro poledne. Hlavně Radek byl malinko rozpačitý z toho, že jestli to ktakhle půjde dál, že toho asi moc nenajedem. A to ještě netušil co nás čeká další den.
Nicméně jsme za poměrně slušného počasí vyrazili směr Zlaté klasy, Šamorín, Gabčíkovo a Medveďov kde jsme přejeli monumentální most přes Dunaj a překročili tak Maďarské hranice. K našemu nemilému překvapení jsme ale v prostoru bývalé celnice museli obléknout nepromoky a prakticky až k Balatonu jsme přes Gyor a Veszprém jeli v dešti. Maďarské roviny nás motorkářsky příliš nenadchly. Scenérie Balatonu byla ale poměrně malebná, vzhledem k počasí jistě byly spestřením metrové vlny a nápadně kolébající se zakotvené lodě. Krokem jsme si projeli poloosrov Tihany, ale na jídlo jsme zastavili v jedné restauraci o pěkných pár kilometrů dále kde už nebyla taková kumulace turistů. Po usednutí do sympatické venkovní zahrádky jsme objednali nealko bíro a po chvilce mudrování nad jídlem jsme si všichni dojednoho na Markovo doporučení objednali Halazsle. Marek mezitím při čekání na jídlo testoval zda v Maďarsku opravdu češtině nerozumí ani slovo a tak mezi okolní hosty vykřikoval: "Pi.a!", "Tři pi.e!", načež si z něj Pavel lehce vystřelil s tím, že toto slovo pochází z maďarštiny. Petr test maďarštiny okořenil tím, že servírce za přinesenou krmi poděkoval slovy "Jestli mi to nebude chutnat, tak ti po.....u záda". Dojmy z Halazsle byly rozpačiné, útratu jsme z důvodu nedostatku Forintů všichni zaplatili bezhotovostně kartama a Víťa vyhledal přes místní WiFinu informace o kempu v cíli naší dnešní cesty. Skočili jsme na mašiny a pádili směr Slovinsko. Cestrou jsme ještě v jedné malé zapadlé vesničce mimo hlavní tah poblíž města Keszthely zajeli k pumpě pro powérek, dočepli a pak jsme si při placení u kasy hezky jeden po druhém prohlédli neskutečně krásnou mladou pumpařku která se na nás přenádherně culila a smyslně se přitom zlehka kousala do rtů.

Kus dál jsme překročili Slovinské hranice a na opravdový okamžik jsme se ocitli i na Chorvatském území při přejezdu cípu téhle země která nám stála v cestě dál do vnitrozemí Slovinska. Někteří z nás to ani nezaregistrovali ale přeci jen jsme si v itineráři odškrtli další navštívenou zemi na našem tripu. Za sebou jsme nechali Lednavu a Čakovec, projeli Ormož a dorazili do města Ptuj, cíle naší dnešní cesty. V centru jsme notnou chvíli bloudili při hledání kempu a i přes dotaz na místní benzince jsme několikrát zajeli špatně. Byla už pěkná tma a při jedné z otoček na vedlejší silnici s sebou Marek lisknul když při jízdě krokem najel na bláto a podjelo mu přední kolo. Odnesl to ulomený blinkr, utřžené poutko u sedlové brašny ale zejména ohlá brzdová páčka na řidítkách. Posléze se nám navíc ztratil Víťa když jsme zastavili u jednoho domu a ptali se na cestu. Narazili jsme na jednoho svérázného staršího starousedlíka, který nám ochotně vysvětlil cestu do kempu směsí slovinštiny, angličtiny a němčiny s rétorickou zdatností vůdce třetí říše. To se nám ale ztratili i další ve snaze najít Víťu a při překotné snaze onoho seniora nám pomoci, kdy neváhal vytáhnout auto a ke kempu nás dovést. Naštěstí jsme se po nějaké chvíli před kempem všichni šťastně našli, uhradili poplatek za nocleh a rozbili stany. To už ale bylo hrubo po desáté, v kempu i v okolí všechno zavřené a my hladoví a žízniví. Slupli jsme něco málo z vlastních zásob a Víťa vytáhl svoji erární litrovou zásobu pravého Rumu a dvoulitrovku koly. Nálada se zvedla doslova v okamžiku a láhev byla během chvíle prázdná. Hospodu jsme začali hledat někdy o půl dvanácté v noci a začali dotazem v luxusní hotelové recepci naproti kempu. Odtamtud nás neomylně nasměrovali do centra a doporučili nám Bar Roko. Po asi deseti minutách pěší chůze jsme přešli most přes řeku a narazili na zavírající nábřežní restauraci kde jsme u sympatické servírky vyžumrali alespoň lahváčky s sebou do ruky. Kousek dál jsme došli k baru Roko a k velkému údivu zjistili že se jedná o bordel. Navíc jsme tu potkali dvojci místních borců kterí se do baru pokoušeli marně dozvonit a dohulákat a při neúspěchu alespoň narozloučenou pochcali dveře. To jsme se na fleku otočili že už snad jdeme do kempu když jsme potkali další zavírající bar. Mara nás dostrkal k tomu abychom opět vyžumrali alespoň pivko na cestu. Nicméně slovo dalo slovo a pochvíli z pivka bylo pozvání do baru a pořádný pokec a chlastání s místním hudebníkem Gregorym a servírkou Naďou. Petr s Radkem se zvedli někdy kolem druhé hodiny a odešli spát. Zato Pavel, Marek a Víťa vydrželi chalstat někdy do šesti a do kempu se dohrabali ještě relativně slušně jedině díky tomu, že jim zcela zlitá Naďa nabídla, že je do kempu hodí autem. Jak jsme posléze pochopili, chlastání za volantem se ve Slovinsku asi moc neřeší.

Další den jsme vstali okolo deváté. Jaké bylo překvapení, že Pavel měl celou noc otevřený topcase, klíčky od motorky v zámku a věci rozvěšené po plotě. Navíc Pavel s Markem zcela v duchu hesla "Správný motorkář nikdy nespí bez ochrany", zrávili celou noc s nasazenými přilbami a totálně zamlženými hledími. Ráno, tedy spíš dopoledne, jsme všichni skučeli jak podsvinčata, žaludky na vodě, v palici vymeteno a v žíle solidní zbytkáč. Opodál ve stánku s pečivem jsme nakoupili nějaké koblihy, na plyňáku uvařili polívku a provedli pokus o ranní hygienu. Čas už notně pokročil když Marek kleče nad svým zmuchlaným spacákem pronesl památnou větu: "Já se nedokážu zbalit". Nakonec to ale zvládl docela dobře, což se ovšem nedalo říct o Víťovi který ty svoje věci do toho černého nepromokavého loďáku ne a ne narvat. Vzhledem k faktu že jsme ještě museli řešit Markovu lehce pocuchanou motorku, rozhodli jsme se, že Marek s Pavlem vyjedou napřed a budou shánět potřebnou brzdovou páčku na eSVé. Ostatní tři vyrazí na pumpu v centru Ptuje, kde na Marka a Pavla počkají. Kde brzdovou páčku shánět se doptali slečny na vrátnici kempu a vyrazili, to už však bylo kolem poledne. Petr, Radek a konečně dobalivší se Víťa vyrazili z kempu záhy za mimi. Na benzince se ti tři dosytosti nadlábli obložených bagetek i jiných pochutin, zapili to kolou a taky se dosytosti nasmáli jednomu přiblble vypadajícímu čoprákovi který na své motorce s opičími řidítky vypadal jako šimpanz v cirkuse. To však ještě nevěděli, že Pavel s Markem přijedou až za dobré tři hodiny a najezdí za tu dobu pěkných pár desítek kilometrů. Na smluvené místo dorazili až kolem čtvrté a začali vyprávět. Na první štaci s nákupem páčky neuspěli, ale dostali tip kam jet. A tak byli posíláni od čerta k ďáblu, až nakonec mířili do velkoskladu motodílů. Ten ovšem nemohli najít a tak se zeptali náhodného kolemjdoucího. A tady nastal kámen úrazu vyplývající z informačního šumu na podkladě jazykové bariéry. Jak po mnoha kilometrech pochopili, osoba jíž se ptali na cestu ke skladu motodílů je nechtěně poslala na motosraz. Jak byli překvapení když se ocitli uprostřed čerstvě posekané louky na které právě probíhala výstavba stanů, stránků a centrálního pódia. Odchytili tu jednu z organizátorek, vysvětlili jí svůj problém a ta obratem luskla na jednoho ze svých kluků ať sedne okamžitě na mašinu a ukáže jim cestu do onoho motoskladu. Marek byl nakonec úspěšný a kýženou brzdovou páčku na své Suzuki sehnal. Když jsme po těchto peripetiích opouštěli malebné městečko Ptuj, s hrůzou jsme zjistili, že je půl páté odpoledne a nás čeká nějakých téměř 400 kilometrů s plánovaným cílem u břehu Bohinjského jezera. Mnohokrát jsme si poté pobroukávali píseň: "Ptůůůj, Ptůůůj, Ptůůůj, duši mi očarůůůj.......". Pavel se navíc tetelil blahem že se zbytkovou nula-pětkou v žíle, kterou si na pumpě foukl těsně před odjezdem, může v klidu jet, protože právě takle hranice je tady povolená.
Po opuštění města Ptuj jsme zatahali za hefty, Víťa se opět hrdině ujal vedení a navigace a už jsme mazali Slovinskem směrem na západ až severozápad po okreskách místy podél dálnice. Mysleli jsme si že tenhle úsek nebude moc záživný, ale k našemu milému překvapení to byl kraj moc malebný a silničky príjemné. A tak jsme projeli městy, městečky a vesničkami jako Slovenská Bistrica, Slovenske Konjice, Velenje, Lokovica, Gorenje, Paška Vas, Mozirje, Juvanje, Ljubnov, Luče, Solčava a dorazili k odbočce do Logarské doliny. Slovo dalo slovo a tak jsme si zaplatili mýto a do Logarské doliny odbočili. Prohlédli jsme si majestátné horské masivy a na konci doliny udělali krátkou pauzu. Víťa, Marek a Pavel si udělali procházku k nedalekému vodopádu, Pavel tu udělal asi polovinu fotek z celého tripu, škoda jen že všechny vypadaly stejně.

Poté jsme Logarskou dolinou projeli zpět na silnici vedoucí masivem a zamířili vzhůru po úzké stoupající klikatici směrem k Rakouským hranicím. Tenhle úsek tripu byl prvním opravdovým motorkářským adrenalinem na naší trase a užili si jej zejména Petr, Marek a Pavel se svými sportovněji založenými "silničkami". Již na rakouské straně masivu se nám otevřel nádherný výhled za jednou ze serpentín. Motorky jsme naskládali pěkně vedle sebe a rozhodli se udělat si společnou fotku. Opodál stála malá chatička a tak se Petr rozhodl použít její dřevěný plot k ukotvení stativku za účelem zhotovení fotky samospouští, když v tu chvíli se opodál oběvila trojce chlapíků mířících k oné chatě. Petr je směsí angličtiny a němčiny požádal aby nám tedy fotku udělali oni. Domluva trochu vázla, když jsme se k našemu překvapení po chvilce dozvěděli, že pánové jsou Poláci a k jejich překvapení když se dozvěděli, že my jsme češi. Fotky nám ochotně udělali, mezitím nám vyprávěli, že jsou dřevorubci a makají tady v lese. Taky se nás ptali, jestli bychom pro ně neměli nějakou slivovici, asi už tady v horách odříznutí od civilizace byli nějaký ten pátek a došly jim zásoby. To jsme je ale museli zklamat, né žebychom neměli, ale ta troška by jim nepomohla a nám by pochyběla.

Pokračovaji jsme dál klikatým sjezdem zpět na Slovinské území, projeji městečko Jezersko a dorazili do Města Kranj. To už bylo poměrně dost hodin a my si říkali, že musíme najít nějakou restauračku abychom nedopadli jako včera. Když jsme v Kranji stáli na semaforu, někdo z nás si všiml reklamy na čínskou restauraci a namístě jsme se jednohlasně shodli že ji musíme najít. Úkol to ovšem nebyl jednoduchý a tak jsme v městě bloudili. Nemilým překvapením bylo, když jsme v jedné z ulic zastavili, odněkud se vyloupl Slovinský policajt na motorce, zastavil vedle Víti který byl úplně vepředu, zablikal modrým majákem a začal s Víťou něco řešit. Jak jsme se pak od Víťi dozvěděli, je možné že nás chtěl za něco zprcat a dost možná i pokutovat, Víťa ale duchapřítomně začal mluvit jako první a anglicky se jej zepta kudy tudy k oné čínské restauraci. To mu asi vzalo vítr z plachet, nebo holt neměl náladu a odhodlání něco řešit s cizinci, tak v rychlosti poradil a odjel dopryč. Podařilo se nám po chvíli najít jinou restauraci, tam ale nevařili. Místní štamgasti ovšem byli přeochotní nám vysvětlit kde se naše vytoužená čínská restaurace nachází a když jsme namítli že už nějakou dobu marně hledáme a bloudíme, nabídli se že nás tam dovedou. Jeden z nich sebral ze stolu klíčky od auta, kopl do sebe panáka a už jsme frčeli za ním. V restauraci jsme sedli do útulné zahrádky a obsluhovala nás šikovná asiatka. Dali jsme nealko pivo, čínskou baštu jsme se pokoušeli sníst hůlkama, většina z nást to ale dříve nebo pozděli vzdala a dodlábli jsme to příborem. Do cíle dnešní cesty to už to bylo jen pár desítek kiláků a to nás povzbudilo dotáhnout to dnes do konce.

Z Kranje jsme vyjížděli již za černočerné tmy. Projeli jsme městečko Železniki a mířili k jezeru. Silnice se klikatila a proti tmavé obloze byly matně vidět kontury horských hřebenů. Říkali jsme si, že musíme jet neskutečně krásnou krajinou, škoda jen, že z toho nic nemáme. Utěšovalo nás, že zírta se po stejné silnici budeme kousek vracet zpět protože od jezeza silnice dál do hor nevede a že si tenhle úsek tripu další den pěkně za světla prohlédneme. Do kempu na břehu Bohinjského jezera v samotném srdci Triglavského národního parku jsme dorazili někdy před půlnocí. Příjemně unavení jsme postavili stany, mezi nás pět si rozdělili tři Radkova pivka a spláchli to kalíškem slivovice. Sami jsme nevěřili co jsme za ted den zvládli a stihli vzhledem k faktu jak se začátek dne vyvíjel. Navíc jsme nezmokli, jediný den našeho tripu bez deště.
Po ranním probuzení a vyklubání se ze spacáků a stanů nás čekal neskutečně krásný pohled na lesklou hladinu průzračně čistého Bohinjského jezera v nemž se zrcadlila strmá skalní stěma protějšího břehu, před níž se ve vzduchu pohupoval malý načechraný obláček, prostě kýčovitá scenérie podtržená dřevěným molem vedoucím k zakotvené výletní lodi. Po nezbytné sprše, zbourání stanů a spakování věcí jsme posnídali ve stylové otevřené restauračce na břehu a vyrazuili pomalou jízdou kolem jezera. Na opačném konci jezera jsme ještě zastavili, porozhlédli se, udělali pár fotek a opodál v minimárketu nakoupili nějaké zásoby na cestu. Když jsme opouštěji Bohinjské jezero bylo kolem půl jedenácté, oproti včerejšku diametrální posun k lepšímu, nicméně shodli jsme se, že stále máme co dohánět.

Vydali jsme se zpět na Železniki a po pár kilometrech odbočili doprava na Tolmin. To nás ovšem ještě čekal přejezd masivu Triglavského národního parku, krásné klikaté silnice, strmá stoupání nasledovaná dlouhými sjezdy. Dorazili jsme do Tolminu a napojili se na silnici vedoucí na sever podél toku řeky Soči. Právě Tolmin bylo to místo kde jsme se poprvé významně odchýlili od naplánované trasy. Původně jsme odsud chtěli cestovat na jih, přes město Nova Gorica/Goricia až na pobřeží Jadranu do přístavního městěčka Grado a odsud přes most z poloostrova na pevninu do středověkého města pevnosti Palmanova a dál přes Udine zpět na silnici vedoucí údolím řeky Soči. Tenhle okruh jsme však vzhledem k časovému presu byli nuceni vypustit. Vrátit se sem přece můžeme při některém z dalších tripů.
V odpoledních hodinách jsme zastavili na jednom sympatickém odpočívadle poblíž jednoho z přítoků Soči s výhledem na vzdálený vodopád a poobědvali z vlastních zásob.

Projeli jsme městy Kobarid a Bovec, o kus dál nás pak čekala vesnička Strmec na Predelu, vesnička která opravdu dělá čest svému jménu. Stoupání zde bylo opravdu strmé, narazili jsme zde na dopravní značku upozorňující na stoupání 23%. O dalších pár kilometrů dál jsme překročili Slovinsko-Italské hranice a přes město Tarvisio dorazili na území Rakouska. Ze západu jsme po okreskách minuli Vilach a pokračovali přes Bad Kleinkirchheim směrem na Judenburg, těsně před ním to však stočili na sever a dorazili do Triebenu. Někde na Italsko-Rakouském pomezí jsme byli nuceni vlivem nepřízně počasí obléci naše nepromokavé kombinézy, ty jsme později svlékli a právě u Triebenu opět oblékali. Z triebenu nás čekal přejezd průsmyku do městečka Admont a hledání kempu. Ten byl od Admontu oddělen poměrně dlouhým tunelem a vzdálen nějakých 15 kilometrů. Byl to malý ovšem útulný kempík. Nenašli jsme tady bránu ani závodu. Recepce, tedy spíš kamrlík pro správcovou, byla v provozu jen přes den. My přijeli do kempu kolem půl desáté, vyhlédli místo pro stany na šťavnatém trávníku a tentokrát stavěli stany nejen za tmy s čelovkama, ale i v dešti. Naštěstí spíš jen mrholilo, takže to nebyla zas až taková hrůza. Kempík byl opravdu útulný, měl společenskou místnůstku s kuchyňkou. Uvařili jsme opět nějakou tu polívku a lupli pár piveček v plechu z vlastních zásob. Potkali jsme se tam skupinku českých motorkářů od Liberce. Paradoxně jsme ten večer ale daleko více poklábosili s bandou mladých rakušáků kteří tam provozovali outdoorové aktivity. Dal se s námi do řeči jeden z nich, byl neskutečně vysmátý a pořád nám nabízel travču. Tu si nikdo z nás nedal, ale erární pivečko jsme neodmítli. Pokecali jsme s nimi u jejich táboráku a krátce po půjnoci šli spát. Ještě před tím než jsme zalezli do stanů jsme si ale dali předsevzetí. Spíš to byl takový hec, že přeci jen nejsme taková banda blbců co není ráno schopná se rozumně zbalit. Byl to Radkův nápad, že prostě ráno v 8:00 bude odjezd se spakovanýma motorkama a kdo to holt nezvládne, kupuje při nejbližší příležitosti ostatním na pumpě rundu Birelů.

Ráno se opravdu odjíždělo z kempu v 8 hodin středoevropského času. Jistě nešlo o ty prachy co by případný brzdič akce odsunu domů musel vrazit do nákupu Birelů, ale o tu potupu za neschopnost. Těsně před odjezdem jsme ještě zaplatili za nocleh a zkonstatovali, že Admontský kemp byl ten nejpříjemnější v jakém jsme počas našeho tripu nocovali. Koneckonců malebnou scenérii okolní krajiny jsme si i tentokráte prohlédli až ráno. Stran plánu cesty k domovu jsme udělali změnu a rozhodli se, že vzhledem k tomu, že to domů máme téměř 600 kiláků, zvolíme nejrychlejší přesun po dálnici a výběr trasy přenecháme na Víťově navigaci v mobilu. GPS nás vedla přes průsmyk zpět do Triebenu. Tam jsme na pumpě posnídali, zakoupili rakouské dálniční známky a po jejich vylepení na naše stroje vyrazili po dálnici A9 a rychlostní komunikaci S6, projeli nespočet tunelů, minuli Neunkirchen a Wiener Neustadt, prokličkovali na Eisenstadt a napojili se dálniční přivaděč směrem na Bratislavu vedoucí okolo Neusiedler See. Cestou občas více či méně sprchlo a tak jsme byli všichni rádi, že jsme ráno z Admontu, ač tou dobou nepršelo, již vyrazili odění v našich nepromocích. Někde u nájezdu na Bratislavskou dálnici se stala peprná příhoda. Z Pavlovy motorky při rychlosti hrubo přes 100 kiláků v hodině něco upadlo a začalo skákat po silnici. Petr který jel poslední a tedy za Pavlem si myslel že to je snad plechovka piva co mu vypadla z bagáže, záhy mu však došlo, že ta by se roztříštila záhy po dopadu na asfalt. Veskutečnosti to byl jeden z dvojce tlumičů zadní kyvky Pavlovy Inazumy. Ten poskakoval po dálnici mezi auty jak pingpongový míčel, minul Petra, naštěstí nikoho netrefil a skončil někde v příkopu. Po přejetí Rakousko-Slovenských hranic jsme zastavili v motorestu na baštu a posilnili se Birelama co nám kupodivu zaplatil jeden z hostů, který byl námi z někajého důvodu, dalo by se říci, nadšen. Pokračovali jsme po slovenské dálnici, opět minuli Senec a vjeli do neskutečného slejváku. Lilo opravdu jako z konve, viditelnost mizerná, ale Víťa to vepředu mastil stále pod taktovkou Terminátora, hlava nehlava. My ostatní na chvostu našeho konvoje to i v tomhle chcanci místy mastili stosedmdesátkou, řekl bych že mnozí plechovkáři se divili. Minuli jsme sjezdy na Piešťany, Trenčín, Ilavu a Považskou Bystricu. To už jsme to měli domů relativně blízko. U Bytče jsme se rozloučili s Víťanem který na svém Viragu neohroženě pokračoval přes Čadcu, Třinec a Český Těšín směrem na Karvinou. My ostatní to z Bytče vzali na Makov a na Horní Bečvě se ještě na skok zastavili u Ivana a Marcelky abychom v rychlosti poreferovali zážitky z cest.¨

Ivan udělal pár ilustračních fotek nás promoklých, zbědovaných a příjemně utahaných mototuristů. Marcelka nás co-by správná hospodyňka občerstvila Birelky. Záhy jsme osedlali stroje do velkého finále a přes Rožnov vítězoslavně docestovali po téměř dvou tisících kilometrů újetých v jedné stopě do ValMezu. Poslední zastávka se konala na Benzině kde jsme se rozloučili a pak už každý sám za sebe kolem šesté hodiny večerní vyrazil k domovu.

Akce to byla milionová až Ge-eSová, už teď každý z nás přemýšlí kudy a kam na příští trip. Co zažijem? Kdo všechno pojede? Každopádně je na co se těšit!

                                                                                                    dochtor Petřík W