Roadtrip 2008

Tuzemský trip 2008

Rok se s rokem sešel a tak bylo potřeba naplánovat další tripík.   Ten rok jsme jeli opět pouze dva a sice já a Pavel.   Loňský termín nám vyhovoval,  takže jsme vše směřovali opět k poslednímu prázdninovému víkendu.  Já osobně ten rok nikde na dovolené nebyl,  jelikož nastal zásadní zlomový okamžik v mém životě.   Začátkem července se mi narodil syn,  takže veškerou letní čerpanou dovolenou jsem trávil doma s rodinkou ve třech.  Na tripík jsem ale od ženy dostal propustku a koneckonců Pavel na tom byl podobně,  jelikož jemu se v dubnu narodila dcerka.   Takže jsme my dva hrdí otcové dali hlavy dohromady a vymysleli čtyřdení plán.    Po loňské zkušenosti se švagrem a švagrovou jsme vymysleli, že se za nimi stavíme i letos.   Tentokrát ovšem nikoliv domů do Babic,  ale na chatu,  kde se tou dobou měli vyskytovat.  Ta jejich chata nebo spíš chalupa se nachází v jedné zapadlé malé vesničce jménem Skalka,  severně od Náchodu,  nedaleko Adršpachu.   Plán na první den byl hotov a dál jsme jen tak vymysleli Liberec s Ještědem a pak se uvidí.  On ten plán tedy i letos nebyl zase až tak konkrétní.   Napakovali jsme se ve stejném stylu jako vloni, tentokrát jsme ale vzali můj a nikoliv Pavlův stan.

   V den odjezdu jsme se opět sešli u Pavla,  respektive u jeho rodičů, kde garážuje motorku.  Tentokrát byl Pavel připraven a nic nebránilo odjezdu.  Vyrazili jsme z Valmezu směrem na Lešnou a u Palačova se napojili na rychlostní silnici vedoucí na Hranice n. M.    A právě u Palačova přišla první závada.   Pavel na připojovacím pruhu najednou zastavil a zjistil ža má přetržené spojkové lanko.   Což o to,  jak známo Pavlík je zdatný mechanik a kutil a dostatek nářadí a dílů s sebou vždy vozí.  Takříkajíc nahovno bylo akorát to,  že jsme měli poruchu v místech kde kolem nás jezdily mraky aut a ne zrovna pomalu.   Kdyby se mu tohle přihodilo o 300 metrů dřív,  tak jsme byli pořád na vedlejší kde projedou tři auta do hodiny.   Pavel se pustil do práce,  aby se ke spojkovému lanku dostal,  musel sundat půlku kapotáže.  Já zatím kus proti proudu fungoval jako výstražný trojúhelník.   Zabralo to asi hodinku času a Pavlík měl ruce zaliskané až po lokty.  V průběhu opravy nás potěšilo, že jeden z plechovkářů zastavil a nabízel nám pomoc v nouzi.  Tu my sice nepotřebovali,  ale byli jsme nadšení, že se někdo takový našel.   V Hranicích jsme zastavili na pumpě aby se Pavel umyl a do Olmiku jsme pokračovali kousek po dálnici abychom aspoň trochu nahnali ztracený čas.   Za Olomoucí jsme sjeli na vedlejší a brali to na Mohelnici přes Litovel a Loštice.  Vzhůru mohelničákem na Moravskou Třebovou,  Českou Třebovou do Ústí nad Orlicí kde jsem Pavlovi ukázal odkud pochází moje žena.  Dál jsme pokračovali na Vamberk,  Rychnov nad Kněžnou,  Dobrušku,  Nové Město nad Metují a do Náchoda.  Tam jsme koupili pro hostitele nějaké ty prezenty,  pro švagrovou Milku,  pro švagra Myslivca a pro neteř se synovcem Kinder vajíčka.   Cestou jsme se ještě stavili na jídlo v restauračce která se shodou okolností jmenuje stejně jako vesnička do které jsme dnes měli namířeno.   Kousek dál ještě Pavel položil kabel na kupku hnoje nedaleko silnice u odbočky na Kvasiny.   Když jsem se ho ptal proč se nevysral v hospodě, tak odvětil,  že správný motorkář na tripu zásadne chodí do přírody, obzvlášť pokud s sebou veze hajzlpapír.  Dál jsme frčeli přes Hronov,  Polici nad Metují, Žďár nad Metijí a Českou Metuji do Skalky.  Tam jsme se dozvěděli,  že švagr byl dnes s Marťasem na oční pohotovost protože mu dnes spadla šipka do oka když si s nimi házel.   Naštěstí to nebylo nic vážného,  takže jsme večer v klidu něco ogrilovali,  poklábosili a ztrestali pěkných pár piv a celou lahev onoho Myslivce. 

   Druhý den nás švagrová Alenka pohostila snídaní,  my nabalili bagáž a chystali se na odjezd.  Mezitím ovšem,  jak jinak,  začalo pršet.   A my obligátně čekali jak se to vyvrbí,  jelikož jsme nepromok kombinézami stále ještě nebyli vybaveni.   Když teď trochu odbočím,  my ty nepromoky nepořídili ještě několik sezón na to,  protože holt museli jsme si zažít tu zkušenost opakovaně jaké to je zmoknout durch na motorce bez patřičné výbavy a vyžrat si to až na dno.   Ale ať se vrátím k tripu,  on to nebyl vyloženě slejvák,  spíš takové mrholení které občas ustávalo.  Někdy před polednem jsme se s příbuznýma konečně rozloučili a zvedli kotvy.   Ti měli dnes v plánu odjezd domů,  takže nás Alena poučila,  že kdyby nám šlo do tuhého,  at klidně dojedem do Babic.   My zamířili na Trutnov,  Jilemnici, Semily a Železný Brod.   Měli jsme namířeno na Liberec,  ale cestou stále mrholilo a o nás se už místy trochu pokoušela ponorka.  Nakonec jsme si řekli že chceme na Ještěd, tak jedem.  Od Rychnova jsme to vzali kousek po dálnici a konečně dorazili do Liberce.  Po chvilce bloudění jsme našli cestu na Ještěd a taky trochu díky onomu špatnému počasí jsme měli možnost dojet až k vysílači,  protože záchytná parkoviště byla prázdná a přímo u vysílače bylo téměř pusto.   Nahoře bylo 7 supňů a to byl konec srpna.   Zmrzní jak cencůli jsme vběhli dovnitř,  nejen si vysílač prohlídnout,  ale taky se trochu zahřát.  Dali jsme pizzu a řešili co dál.   Nakonec jsme přitakali že švagrová měla pravdu,  zatelefonovali a ohlásili se na nocleh v Babicích.  Z Liberce jsme to na jih vzali přes Jablonec nad Nisou,  tahle silnice byla nádherná a tak nám bylo líto že stále mrholilo.  Určitě bychom si ji někdy chtěli projet ještě jednou,  ale za hezkého počasí.   Někde na půl cestě z Liberce do Říčan konečně déšť ustal,  ale pomalu se začínalo stmívat.   Zastavili jsme u supermárketu,  něco málo zdlábli a nezapoměli koupit prezenty,  Milku,  Myslivca a dvě Kinder vajíčka.    Propletli se silničkami od Českého Brodu směrem na Babice a už za tmy zaparkovali u Babičáků na dvorku.  Alenka nás pohostila a uložila opět jak jinak v kavárně.   Lahev myslivce byla s Martinem ztrestána do dna z hořčičáků,  to když nás švagr učil jak se chlastá s ukrajincema.  

   Konkrétní plán na třetí den tripu jsme neměli a tak jsme přemýšleli kam dál, načež nám Alenka navrhla ať si tu necháme bagáž,  někde se projedem a zase přespíme tady.   Rozhodování netrvalo dlouho,  za chvíli jsme na mašiny připínali pouze tankvaky a jeli směr jih.   První zastávka byla v Ondřejově.  Tahle vesnička je proslavená hned dvakrát.  Jednak astronomickým ústavem,  nás a především pak Pavla však zajímala dílna a prodejna mistra Jiřího Kouckého,  současného českého krále ve výrobě a opravách heligonek.   Strávili jsme tam nemálo času.   Já tomu příliš nerozumněl,  zato Pavel byl v sedmém nebi a nějakou tu heligonku i okoštoval.  Potom jsme frčeli dál na jih přes Benešov a Votice na Tábor.  Cestou jsme minuli odbočku na Konopiště kde je muzeum historických motocyklů s tím,  že máme namířeno do Strakonic, do města které proslavila značka "ČeZet".   Pavel rozhodl, že se do muzea stavíme až tam.    Z Tábora jsme stočili směr západ a překročili Vltavu u vesničky Temešvár monumentálním mostem nad horním cípem Orlické přehrady.  Pak už jen Písek a byli jsme ve Stakonicích.  Tam jsme našli fabriku ČZ,  ale po muzeu ani památka.  No já myslel že je to hotová věc a že to má Pavel naštudované.  Nicméně realita byla taková, že když už tu je fabrika,  tak se Pavel domníval že tu musí být i muzeum.  Dyť v třeba v Kopřivnici to tak mají.  Pavel se šel na vrátnici ČZ zeptat jak se tedy věci mají a tam se dozvěděl,  že ve fabrice muzeum motocyklů sice mají,  ale to není běžně přístupné pro veřejnost a že sice lze domluvit individuální prohlídku,  ale dostatečně dlouhou dobu předem.   No nic,  tak jsme muzeum ČZ neviděli,  sedli na motorky a mazali zase zpátky do Babic.  Minuli jsme Příbram,  kousek si to střihli i po dálnici,  Prahu objeli jihem a zamířili na Říčany.   Samozřejmně jsme cestou navštívili motorest a přímo v Říčanech pak supermárket kde jsme tradičně koupili Milku, Myslivce a dvě Kinder vajíčka.   Ten večer už nám Myslivec nešmakoval jak předchozí dva dny,  holt už jsme ho byli přelití,  přesto jsme opět se švagrem lahev ztrestali.

   Další den už jsme se protentokrát s Babičákama rozloučili nadobro neb byl čas vyrazit domů.  Nedaleko Babic jsme se ale ještě zastavili ve vesničce jménem Jevany,  bydlištěm celé řady českých tzv. célebrit.  Zastavili jsme se před Gottlandem a zrobili foto na památku, to abyzme měli vnoučatům co ukázat.  Pak jsme nabrali směr Kutná Hora, Čáslav, Heřmanův Městec, Chrudim, Vysoké Mýto,  Litomyšl a od Moravské Třebové to brali zpět téměř stejnou cestou jako první den tam.

   O tomto ročníku jsme tedy stan s sebou táhli zcela zbytečně,  neb jsme po všechny tři noci využili pohostinství rodiny Petrovových.  Nakonec to bylo fajn,  akorát vědět to dopředu,  necháme ho rovnou doma. 

   Toho roku koncem sezóny jsem se díky Pavlovi seznámil s Markerm který zakoupil svoji Suzuki SV 650 S.  Ještě ten rok jsme my tři společně najezdili spoustu krásných kilometrů v bližším či vzdálenějším okolí ValMezu.   Základní kámen MBPV clanu byl prakticky položen. 

               S pozdravem  Petr, řečený též Dochtór neboli Šaman.