Baťůžkotrip 2013
Batůžkotrip 2013
Bylo to někdy na jaře začátkem motorkářské sezóny, když jsme se sešli i se stroji u Marka v garáži ve Mštěnkách za účelem provedení základního předsezóního servisu. Pavel ladil svého Bandita a Marovo eSVéčko, když jsem baranům sdělil co mě před pár dny napadlo. Povídám, což takhle letos udělat batůžkotrip. No zkrátka a prostě vyvést ty naše holčiny na zadním hrbu svých motorek taky někam dál než do Branné. A když už, tak po stopách loňského alpského eurotripu a ukázat jim kde jsme byli a jezdili. Pavlova reakce byla taková vlahá, klasicky operoval svými omezenými možnostmi plánovaně se uvolnit z práce atd. Nicméně Marova potitivně laděná reakce a jeho nadšení pro věc mě mile překvapily. Rychle jsme začali kalkulovat nad možnostmi najít v prázdninovém kalendáři společný volný týden. Nebylo to snadné, ale nakonec padla volba na druhý týden v červenci, tedy po svátcích Cyroša a Metuda a Husovské grilovačce. Dvě posádky byly základ, Šavel ještě uvidí a možná se přidá i někdo další.
Nicméně uplynul nějaký čas a Marek bohužel vyrukoval s tím, že jeho milá se v daný týden nemůže uvolnit ze školky a to ani za štyry kýbly čapích drštěk. Já i Žanda už jsme ale měli dovolenou naplánovanou a ohlášenou, hlavně ale v průběhu celého léta jsme v itineráři plánovaných akcí a pracovních povinností nenašli náhradní termín, který by vyhovoval jak nám, tak i M+M.
Batůžkotripový plán jsem ještě nadhodil Raďovi se Zuzkou, vzhledem k velmi útlému věku jejich druhého potomka jsem ale s pozitivním ohlasem moc nepočítal. A pak jsem ještě oslovil Ivana s Marcy na které jsem hodně sázel. Všichni přece víme, že Marcelka motocestování miluje a že by si alpský výlet nenechala ujít. Hornobečvany nápad vyrazit na pár dní do alp i s batůžky zaujal. Nejprve kývli, Ivan si dokonce už zarezervoval volno v práci. Pak ale začali řešit finance a došli k závěru, že v době kdy velkolepě rekonstruují barák to musí odpískat. Bohužel.
A tak jsme v tom byli s Žandou opět sami. Žanetce se do soloakce moc nechtělo a tak navrhovala, že si dáme jen nějaký malý výlet po okolí a zbytek dovolené strávíme nějak jinak s prckem. Nakonec se nám to ale rozleželo v hlavě a po krátkém naléhání Žanda s batůžkotripem souhlasila. Zrealizovali jsme ale nakonec mírně redukovanou čtyřdení verzi.
Přiblížil se odjezd plánovaný na neděli 7. července, shodou okolností v datum našeho 6. výročí svatby. V pátek jsem provedl nezbytný servis - vyčistil, namazal a došponoval řetázek, přihustil gumy (vzadu čerstvě obutá Conti Trail Attack) a celou motorečku pěkně umyl aby venku nědělala ostudu. V sobotěnku už jsme pakovali Ká-Té-eMácké boční kufry a TraX Evo SW Motech topkásek, když mi došlo, že bych mohl taky zkontrolovat motorový olej. Všude o tom píšou, že LC8 je suprový motor, který ale otřebuje nadstandartní péči a oleje si vezme o něco víc než jiní. Co naplat, hladinka byla uprostřed mezi ryskama a před námi darda kiláků. Kde v sobotu odpoledne shánět olej. Na Benzině jsem s motocyklovým olejem neuspěl vůbec. Na Shellce to už bylo lepší, ale 10W 50 stejně neměli. Ještě že mě spasila dobrá duše Janička z Moravamotors u které jsem si lahvinku 10W 50-tky vyzvedl i pozdních sobotních večerních hodinách.
Vše bylo připraveno a tak jsme coby posádka jediného stroje v neděli ráno vyrazili. Po rozloučení se synkem, jehož jsme zanechali v péči dědy, dvou babiček a taky prababičky, jsme vyrazili směr Hranice n. M. a dál po dálnici přes Olomouc a Brno do Mikulova. Tam jsme čepli plnou a koupili obložené bagety na cestu. Přímo na čáře jsme ještě přikoupili nezbytnou rakouskou dálniční známku kterou jsem nalepil na pravý bastr a přes Poysdorf zamířili na Wídeň. Wídní jsme prosvištěli směrem na jih, napojili se na dálnici A2 vedoucí na Graz, ale u Neunkirchenu jsme to ztočili na jihozápad směr Bruck an Der Mur, Leoben a Knittelfeld. Tady někde jsme zastavili na Rastplatzu a dali si obídek z vlastních zásob, bagetku kterou jsem já spláchl plechovým Birelkem a Žanda radlerem. Pokračovali jsme na Murau a po A10 na Spittal an Der Drau. Jeli jsme po úžasné vysokohorské dálnici plné dlouhých táhlých zatáček které se daly v krásném náklonu proletět i stošedesátkou. Prostě konečně zážitková dálnice a ne jen rovná nuda. Ze Spittalu to do Lienz už bylo kousek, natankovali jsme a Žanda koupila na pumpě kafe v úžasných kelímcích které jsme si vzali s sebou, neb jsme si vezli půllitrovku ginu a dvoulitrovku toniku. Těsně před Lienz jsme se už začali poohlížet po ubytování, cedulí Zimmer frei jsme potkávali spoustu. Těsně před Lienzem jsem odbočil do vesničky Nikolsdorf. S vědomím, že leží bokem od hlavního tahu tu buď penzionky vůbec nebudou, nebo budou volné a my budem mít štěstí. Uspěli jsme hnedle v prvním penzionu kde jsme se na nocleh ptali a tak po chvíli konverzace na recepci jsme se ubytovali na dvě noci v penzionu u Frau Winkler za taxu 28 E na hlavu a noc, a to i se snídaní v ceně. Ten den jsme za sebou měli 680 kilometrů v sedle. SMT jsem zaparkoval do garáže pod terasou a vypakovali jsme bagáž. Pokojíček byl útulný, jen co je pravda. Po nezbytném vybalení, sprše a převlečení jsme vyrazili na večeři. Paní Winklerová nám doporučila restauračku na opačném konci vesničky, cca 2 kiláky od našeho penzionu. Vyrazili jsme pěšky a po malebné procházce jsme došli k hospůdce s názvem Chrysanthner Wirt. Dali jsme si pivko a gordon bleu s opékanýma bramborama a vyrazili zpět do penzionu kde na nás už čekal vychlazený gin s tonikem. Prostě pohodová alpská oslava výročí svatby.
Další den jsme po probuzení seběhli do přízemí na snídani, pořádně se nadlábli, převlékli do motohadrů a vyrazili. Bagáž zůstala na pokoji, vzali jsme do topcase jen nepromoky a PETku s pitím. V plánu ten den byly průsmyky v Dolomitech na severu Itálie. Nabrali jsme směr Toblach (Dobbiaco) a pokračovali západně na Brunico kde jsme to stočili přes Kronplatz na Badiu a přes Passo di Valparola na nám všem dobře známé Passo Falzarego (2117 m.n.m.). Na Falzaregu jsme zaparkovali, na motorce nechali přilby, rukavice a páteřáky, do kapes přihodili čelovky a foťák a vyrazili koupit jednosměrné lísky na lanovku na Rifugio Lagazuoi.
Zanedlouho jsme vystupovali na horní stanici lanovky v nadmořské výšce 2752 m.n.m. Oproti loňsku bylo nádherně, sem tam obláček a krásné výhledy po okolních vrcholcích. Bylo příjemných 17 stupňů a tak jsme v horské chatě lupli pivko na terásce a vyrazili ke křížku na Kleiner Lagazuoi. Cestou jsme přešli několik sněhových polí a v puklině kmene kříže na vrcholu zanechali obřadně každý svoli pětikačku.
Po návratu zpět k chatě jsme proběhli několik krátkých tunelů ve skále na vrcholu a začali sestuponat k vlastnímu tunelu vedoucímu nad parkoviště. Oproti předchozímu roku jsme museli i zde překonat několik sněhových polí a chodníčků vyšlapaných v prudkých sněhových splazích. Po návratu k motorce na parkoviště jsme byli pořádně utahaní, koupili jsme si sendviče, dali lehký pozdní obídek a po krátkém odpočinku vyrazili na Cortinu D'ampezzo. Měli jsme v plánu vyrazit placenou cestou na Rifugio Auronzo a dát si tu kafe s výhledem na Tre Cime di Lavaredo. Nicméně tady jsem spletl krapánek data zadávané do navigace a místo na Rifugio Auronzo jsme dorazili na Auronzo di Cadore. Chybička se vloudila, co se dá dělat. Pokračovali jsme tunelem dál na San Nicolo di Comelico a kafe si dali tam. Pak jsme pokračovali průsmykem dál na severozápad, cestou se vyfotili u hezkého vodopádu a kousek dál našli restauračku kde jsme si chtěli dát večeři.
Žanetka měla chuť na těstoviny a tak si chtěla dát pravé italské, tedy ještě před překročením Rakouských hranic. Kdo mohl tušit, že hospůdka která se na první pohled tvářila tak nějak normálně je veskutečnosti až moc nóbl. Pinglové tam pobíhali v naškrobených mundůrech a servírka nám látkové ubrousky na stůl pokládala nerezovýma kleštičkama. Apropo opodál na stole ležely naše přlby zhusta oblepené mrtvým a zaschlým hmyzem. Dali jsme si nějaké ty těstoviny z kolonky předkrmy, já to zalil kolou, Žanda vodou a za útratu jsme tam nechali 40 Éček. Cestou zpět na penzion jsme se ještě stavili u památníku obětem první světové války na italskorakouském pomezí. V Lienzu jsem ještě čepl plnou ať se tím druhý den ráno nemusíme zdržovat a taky si koupil bagetu na zahnání hladu po hubené a předražené večeři. Po cca 300 kilometrech převážně v horských serpentínách jsme na pokoj dorazili až o půl desáté večer. Zbytek láhve ginu jsme ztrestali až na dno.
Třetího dne ráno jsme spakovali všechny věci a po náležité snídani se rozloučili se setrou paní Winklerové a poděkovali za příjemné ubytování. Neomylně jsme zamířili na sever a po několika desítkách kilometrů a fotce krásného vodopádu cestou jsme dorajili k jižní mýtnici na GrossGlockner HochAlpenStrasse. Oproti loňsku vjezd motorky o 4 eura podražil, platili jsme třiadvacet. Měl jsem obavu, že když sem jedem v hlavní sezonu a navíc je tak krásné počasí, že bude na grosgloknerské silnici přelidněno. Byl jsem ale nakonec příjemně překvapený, že lidí tu bylo podobně jako před rokem v září. Zajeli jsme na Kaiser Franz Josef Hohe kde jsme pozorovali sviště, prohlédli si ledovec a udělali krátkou procházku několiaka tunely vedoucími k nástupu na turistické trasy. Dokonce jsme tu potkali i pyrotechniky kteří se vraceli z odstřelu laviny. V červenci. Vrátili jsme se zpět na GG silnici a mířili na Fuschertorl. Cestou jsme si udělali forku s motorkou zaparkovanou u cca 4 metry vysoké odfrézované bariéry sněhu. Z Fuschertorlu jsme odbočili na krátkou slepou silnici jež nás dovedla do nadmořské výšky 2571 m.n.m. na vrchol Edelweisspitze. Tady jsme dokonce potkali nějaký nový a před novináři maskovaný model Mercedesu, který testovali v běžném provozu. Už jsme se chystali pokračovat dál, když jsme se dali do řeči se sympatickým párem motorkářů z Prahy na BMW F 800 GS. Slovo dalo slovo a tak jsme s Michalem a Klárou dali společné kafe a strávili půlhodinku příjemnou konverzací.
Když jsme se rozloučili, každý z nás pokračoval opačným směrem. My mířili na Zell am See, tam jsme se stavili v bufetové restauraci u obchodního centra a dali si výborný (a levný) oběd. Odstud jsme pokračovali na Bischofshofen a dál nudný dálniční tranzit přes Salzburg na Linz. Tam jsme konečně opustili dálnici a jeli na sever přes Bad Leonfelden směr Jižní Čechy. Zpet do naší republiky jsme se dostali hraničním přechodem Weigetschlag/Studánky. Měli jsme v plánu projet Vyšším Brodem a dorazit na nocleh do Českého Krumlova. Cestou jsme ale potkali malebné městečko Rožmberk nad Vltavou a rozhodli se hledat ubytování už tam. Objevil jsem Hotel u Martina. Název nijak atraktivní, ale stará ČeZeta visící před hotelem na kmenu a u ní nápis "Moto Hotel Restaurant" mi říkal že tu budem vítáni. Odpověď slečny na recepci stran volného pokoje byla kladná. Dvoulůžkový pokoj za 900 na noc bez snídaně. Víceméně zesrandy jsem se slečny zeptal, ještli by nebyl pokoj s výhledem na řeku a hrad, načež mi slečna odpověděla že byl, ale ve vedlejší budově a o stovku dražší. Přihodil jsem stovku na stůl, připlatili jsme si ještě snídani a už jsme vybalovali věci v malebném pokojíčku v podhradí. Osvěžující sprcha, čisté hardy a hurá na večeři. V restauraci zrovna měli rybí hody. Oba jsme si s Žanetkou vybrali candáta, byl výborný. Po večeři ještě procházka k hradu, pár pivek ve vedlejším baru a alou na pokoj a do postele. Ten den jsme měli zasebou něco přes 400 kilometrů na motorce.
V poslední den našeho putování jsme bohatě posnídali v hotelové restauraci a vyrazili na prohlídku hradu. Byli jsme tam mezi prvními návštěvníky, absolvovali základní trasu a pak ještě návštěvu katovny. Před polednem jsme s plně nabalenou motorkou opouštěli Rožmberk a kouzelnou klikatou silničkou podél toku Vltavy pokračovali na Český Krumlov. Čekala nás už jen cesta domů, tak jsme alespoň vybrali poměrně hezkou trasu, v Čechách mimo dálnici.
Dál jsme pokračovali na České Budějovice, Třeboň, Jindřichů Hradec, Telč a Třebíč. Na D1 jsme se napojili až před Brnem u Velké Bíteše. Na jídlo jsme se stavovali v Mekáči na Rohlence, měli jsme totiž od Vendy nakázáno, abychom mu z McDonaldu dovezli Mimoně. Žanetka si tedy připadala opravdu divně když přistoupila k pultu a v motorkářském oděvu a s přilbou v ruce si objednala "Happy meal". Hodili jsme za žebro nějaký ten hambáč, dotankovali a s rychlou zastávkou v Olomouckém Motocentru (kde jsem nakoupil pár drobností) jsme po cca 400 kilometrech dorazili vpodvečer domů do Krhové kde už nás netrpělivě vyhlížel náš synek Venda.
Na závěr svého povídání musím konstatovat, že ač jsme jeli sami, tedy jen jedna posádka, batůžkotrip jsme si náramně užili (možná ještě víc, než kdybychom jeli s nejakými "parťáky"). Nicméně doufám, že by se z Batůžkotripu mohla stás hezká tradice, takže se v následujících letech těším na hojnější účast.
Počasí nám přálo, na motorce jezdím sedmou sezónu a tohle byla má první vícedení akce, kdy jsem nezažil déšť. Zároveň to bylo několik premiér naráz. První velký výlet na novém stroji, eS-eM-Téčko šlapalo jako hodinky a technické problémy se nám naštěstí vyhly. Zároveň to bylo poprvé co se mnou Žanda jela takovou dardu kiláků a pro mě to byla premiéra na takovouhle vzdálenost ve dvou.
Tímto ještě jednou děkuji své ženě a parťačce do nepohody za krásné zážitky a skvělou dovolenou.
S pozdravem
Peter "čo si ma něpametáš" Samozvaný, v klanových kruzích též jako Šaman zvaný
zkráceně též Smzvn