Zakarpatská Ukrajina 2016

Je tomu už tři roky, co jsme poprvé začali koketovat s myšlenkou motovýletu na Ukrajinu. Tehdy ale byla politická situace asi v té nejvyhrocenější fázi, takže jsme po dva roky po sobě skončili na Balkáně. Bylo to supr, ale přišel čas oprášit staré myšlenky.

Kulomety a děla promlouvají daleko na východě u Ruských hranic, takže letos, bez většího váhání, konečně přišla řada na Zakarpatí.

V rámci plánování itineráře jsem standardně vycházel zejména z bebaweb.cz a taky z cestopisů převážně na motorkari.cz. Tady byl docela oříšek, odfiltrovat cestopisy pravověrných cestovních enduráků od těch, co vyrazili na Ukrajinu s celokapotama nebo čoprama. Na druhou stranu, někdy to bylo taky docela zábavné čtení, ve stylu: "Na mapě je to značený jako silnice, ty vole, tak proč je tu koryto potoka a ne asfalt".

Termín jsme, oproti letům minulým, zvolili poněkud atypický. Přeci jen, spousta z nás má už děti školou povinné, tak ať nechybíme doma v době prázdnin, padlo rozhodnutí jet už v červnu. Pravda, koncem srpna byl trip vždy třešničkou na dortu v letních aktivitách. Nicméně červen nabízí zase jiné výhody, minimálně delší dny a tím pádem víc času na jeho trávení v sedle.

Poměrně dlouho dopředu jsme na trip byli domluveni tři a vybrali termín v jednom z červnových týdnů. A pak nastal přesný opak toho, co se většinou stává. Nejen že na poslední chvíli nikdo neodřekl, ale naopak se spousta lidiček i se svými mazliky přidala. A je nutno podotknout, že jsme letos byli skupinkou prapodivnou a různorodou. Nakonec nás bylo sedm. Z toho šest Čechů a jeden belgický Slovák. Mezi nejmladším a nejstarším v naší grupě byl rozdíl skoro čtvrt století. A to samé by se dalo říci i o našich strojích. Nejstarší R80GS z 80. let a nejmladší zánovní 990 Adventure R. Tím ale různorodost nekončí. Největším mastodontem bylo dvanáctset kubíků v R1200GS, nejmenším střízlíkem pak dvěstěpadesát kubíků v dvoutaktní Pragovce.

A jelikož to ve finále s tím volnem každému ne tak úplně vyšlo, kvůli komplikacím typu: Svatba v rodině či oslava kulatin v blízkém příbuzenstvu, zamotalo se to ještě víc.

Vyrazili jsme tři, trip nás jelo šest a domů jsme se vrátili ve čtyřech. To je při motorkářských počtech avizovaných 7 lidí. Někdo něco nechápe?

Takže popořádku…..

Neděle, 12. června, datum odjezdu. V brzkých ranních hodinách osedlávám svoji nabalenou KTM a z ValMezu vyrážím směr Rožnov, kde se setkávám s Plamenem a jeho stařičkou Tenerkou. Společně pokračujeme na Horní Bečvu, kde vyzvedáváme Ivana. No, ono to s tím vyzvednutím nebylo tak jednoduché. Plamen už tady zjišťuje, že mu z bloku motoru ucintává olej okolo vadného těsnění náhonu otáčkoměru. První provizorní opravu máme za sebou. Posilněni Marcelčinou kávičkou a přáním šťastné cesty se odhodláváme k další jízdě. Hoe osedlá své GS a pádíme přes Makov na Žilinu, abychom záhy po dálnici mrskali nudný tranzit směrem na východ. Cestou na Prešov jsme spáchali jen krátkou tankovací a občerstvovací pauzu, spojenou s kontrolou těsnosti, resp. netěsnosti, opravy

unikajícího oleje z Plamenovy Tenerky. Namířili jsme to směrem na Zemplinskou Šíravu, plánovaného to místa prvního noclehu. Od Prešova jsme pak kvůli úniku oleje z jistého stroje stavěli ještě několikrát. V oblasti severního pobřeží Šíravy jsme chtěli najít nějaký sympatický kemp. První polovina června je ale období ještě daleko před začátkem sezóny, takže s fungujícím kempem jsme uspěli až napočtvrté. Nakonec jsme zakotvili v obrovském kempu Kaluža, vybaveném i velikým plaveckým bazénem. Nicméně, byli jsme tam jediní, což nám samozřejmě nevadilo. Hospůdka byla v provozu a paní domácí se nám patřičně věnovala. Obratem jsme luskli pivko, postavili stany a při dalším pivku mohli v klidu a nerušeně očekávat příjezd druhé skupiny.

Tu tvořil Šavel a Honzek, kteří vyrazili už o den dříve, s motorkama naloženýma v dodávce, což bylo pro Honzka nezbytností, jelikož se svojí Pragovkou by tranzit asi jen těžko zvládnul. A Šavel se svým XT se přidal. Společně s nimi jel ještě Libor, ten však po ose a kochací trasou se svým 650GS. Společně předchozí noc strávili u Honzkova kamaráda kdesi u Košic, kde apartně zapařili, zanechali tam dodávku a vyrazili za námi.

Posledního sedmého člena naší mise tvořil náš albánský kamarád od Komanského jezera, belgický Slovák Stijn Dierckxsens, námi familiárně zvaný Sten. Ten z časoprostorových a mnoha dalších důvodů vyrazil se zpožděním, rovněž s dodávkou a motorkou na palubě. S autem zakotvil „kdesi“ a až za šera dorazil i se svou R80GS za námi do kempu. Rok jsme se s ním neviděli, takže padla další runda pivek, nějaká ta slivovička a debata nad plány na následující den.

Jen Plamen od pokecu u pivka neustále odbíhal servisovat svoji Tenere, když nakonec zvolil definitivní způsob opravy kompletní demontáží náhonu otáčkoměru a jeho náhradu za rozvařený korkový špunt, pojištěný drátěnou smyčkou. Mazec.

V pondělí ráno jsme se s panímámou z kempu hezky rozloučili a v sedmi vyrazili k hraničnímu přechodu Ubla – Velkyi Bereznyi. Tedy odjezdu předcházely ještě dodělávky opravy na Plamenově Tenerce. Na čáru to bylo jen kousek a my záhy začali premiérově vstřebávat pravidla překročení slovenskoukrajinské hranice. Doklady jsme všichni měli v pořádku. Tedy až na Stena. Ten se rozhodl připojit k naší misi na poslední chvíli. Zjistil ale, že má neplatný pas. A jelikož jako belgický státní občan, dlouhodobě žijící na Slovensku, by si pas musel jet vyřídit do Vídně, anóbrž na Slovensku belgická ambasáda není, vyřídil si jakýsi provizorní cestovní doklad s omezenou platností.

Ještě na slovenské straně nás celník uvítal frází, jestli jsme normální, jet dnes na Ukrajinu, když ve dvě dávají v bedně fotbal. Nutno podotknout, že bylo po desáté dopoledne. Následoval asi hodinu a půl dlouhý proces, kdy jsme na Slovenské i Ukrajinské straně pasy, techničáky i zelené karty odevzdávali a dostávali zpět hned několikrát, načež si s baterkou v ruce opisovali i VIN kódy z motorek. Samostatnou kapitolou pak byla kontrola bagáže. Celníka vyloženě zaujal můj monopod držák na GoPro kameru ve tvaru boxera a neustále se mě vyptával, proč vezu „zbraň“ a já mu neustále vysvětloval, že to není zbraň, ale příslušenství ke kameře. A taky se mě stále vyptával, jestli vezu nějaké drogy, když mi prohraboval lékárničku. A já mu vysvětloval, že tolik léků vezu proto, protože jsem lékař, takže mám svoji lékárničku vybavenou trochu nadstandartněji. Na závěr jsme ještě vojákovi v uniformě se sapikem na krku odevzdali jakýsi papír, který nám na začátku prohlídky dali. No a na úplný závěr jsme zjistili, že Stena s jeho provizorním „pasem“ přes čáru nepustili. Přes závoru jsme ne sebe tedy pouze zamávali a naše skupina se rázem smrskla na šest účastníků.

Od Stena jsme se posléze dozvěděli, že ten týden nakonec s motorkou strávil sám, na východním Slovensku, s odskokem do Polska i do Maďarska.

My ostatní byli posmutnělí z této nelibé události, na druhou stranu šťastní, že už jsme konečně na Ukrajině. Začali jsme se poohlížet po směnárně a uspěli hned v prvním marketu za čárou. Velmi pohledná slečna u kasy nás jednoho po druhém ochotně odbavovala. Nedostatek hotovosti v kase elegantně vyřídila jedním telefonem a desetiminutovou čekací pauzou na balíček s penězi. Eura, někteří z nás Dolary, jsme vyměnili za Hřivny a s potěšením zjistili, že Hřivna má vůči Koruně sympatický kurz cca 1:1. Vše se rázem velmi dobře počítalo. A ceny byly všude více než přívětivé.

Z Velkyi Bereznyi jsme mířili na jih do města Perechyn. Pozvolna jsme začínali vstřebávat Zakarpatské silničky s rozbitým a ještě rozbitějším asfaltem, všudypřítomné Žiguly a Zily a taky folklor místní architektury, sem tam proložený luxusními vilami ve stylu podnikatelského baroka. Jako většinou, i tentokrát jsem na čumáku naší kolony fungoval jako lodivod se svým Garminem. Cestou do Perechynu nás doprovázel jeden policejní vůz. Vždy někam zmizel a o pár kiláků dál jsme se s ním zase potkali. My jeli piánko podle předpisů, takže jsme si z něj nedělali horkou hlavu. V Perechynu, na úplném začátku města, nás navigace vedla doleva. My ale hledali pumpu a taky nějakou příjemnou hospůdku, kde bychom poprvé zahryzli něco z ukrajinské kuchyně, takže jsem Garmina ignoroval a pokračoval rovně do města. Tam jsme ale čerpačku neobjevili, takže jsme to záhy otočili a vrátili se k naší už známé křižovatce. A tady na nás už čekali naši staří dobří známí páni policajti. S úsměvem na rtech si nás stáhli na krajnici a tušíc, že budou doma od ženušek pochváleni za poctivé oškubání zahraničních turistů, se pustili do práce. Chvíli trvalo, než jsme pochopili, co nám vlastně vyčítají. Záhy jsme pochopili, že přestupek jsme spáchali při našem prvním průjezdu, směrem do města. Hlavní tu vede do „eLka“, cesta rozbitá a ještě přes přejezd. My přijížděli po dobrém asfaltu, ovšem po vedlejší a pokračovali rovně. Byla tam STOPka, naprosto orezlá, na sloupu asi 6 metrů nad zemí a ještě schovaná za větví. Moc hezky to tam mají vymyšlený, jen co je pravda. Ivan to ještě zkoušel uhrát na kolegiální policejní notu, což mělo za výsledek to, že pokutu odpustili pouze jemu. Nám ostatním dali na výběr. Buď ofiko 50E s bločkem, nebo 10E bez bločku. Asi nebude složité uhodnout, co jsme si vybrali. Maj to ale kluci vymyšlený. Prý jsou tu kamery, takže žádná hotovost do ruky. Každý jsme pěkně měli přistoupit k autu a otevřenými dveřmi hodit příslušnou bankovku na zadní sedačku. Nutno ale podotknout, že pak nám ochotně poradili, kde najdeme nejbližší dobrou pumpu a kde i dobrou hospodu.

První neblahou zkušenost s místní policií jsme tedy měli za sebou. A aby toho nebylo málo, nebe se zatáhlo a začalo pršet. Sice žádný ukrutný slejvák, ale zase takový, co vydrží pěkných pár hodin. Paráda. Hrkli jsme do doporučované hospody a s údivem zjistili, že to je pizzerie. Takže další podpásovka, z tradiční místní kuchyně toho tady asi moc nebude. V dešti se nám nic jiné hledat už nechtělo, no aspoň tu měli boršč a navrch si podělili 2 pizzy. Déšť neustával, takže alou do nepromoků a mazali jsme na onu, nám doporučenou pumpu. Tady jsme se museli naučit dalšímu místnímu folkloru. Když člověk vytáhne u stojanu tankovací pistoli, neteče z ní ani kapka. Nejdřív je potřeba nahlásit kolik litrů paliva bude kdo tankovat, předem zaplatit a pak teprve začít plnit nádrže. Chápu, že u ZILu s několikaset litrovou nádrží to je docela fuk. My ale vždy chtěli tankovat do plna a jeden prd ví, jestli se mu tam vleze 14 nebo 18 litrů. Po několika dalších tankováních jsme ale pochopili, že když člověk u okýnka slušně poprosí, že chce brát plnou, většinou to pumpaři dovolí a platit tedy lze jako u nás, až po natankování. Hot jiný kraj, jiný mrav.

Stále v dešti jsme pokračovali východně na Turi Remety, odkud jsme se stočili na sever, na vesnici Turychky. V původním plánu bylo pokračovat na vesničku Lypovets a odsud na poloninu Runa, nejmenší, ale o to malebnější ze Zakarpatských polonin. Bylo nám ale jasné, že s naloženými mastodonty se při tomhle počasí po rozbahněné cestě na poloninu nevyhrabem. A i kdyby, stanování by nebyl žádný med, nehledě na to, že o krásných výhledech do okolí bychom si mohli nechat jen zdát. Místo na Lypovets jsme tedy vyrazili do vesničky Lumshory, kam sice vede asfaltka, ta by se ale na české poměry dala nazvat excelentním offroadem. Když jsem plánoval itinerář, narazil jsem na internetu v souvislosti s touhle vesnicí na odkaz na jakési lázně. Říkali jsme si, že pokud by se podařilo, v dané situaci by přišly vhod. Hned na začátku vesnice jsme narazili na jakousi luxusněji vypadající hospůdku. Tam nás při dotazu na ubytování odkázali na nedaleký magacín. OK, popojeli jsme k magacínu a tam nám při dotazu na ubytko chlapík povídá, že to není žádný problém. Naskočil do svého Mitsubishi L200 a povídá ať jedem za ním. Nebylo to věru jednoduché, mastil to jak hovado. Po asi dvou kilometrech jsme dojeli do sympaticky vyhlížející chatové osady. Ve stráni tam bylo několik na zeleno natřených patrových chatek a dole v údolíčku hezké jezírko s jakýmisi káděmi a zastřešená terasa. Chlapík obratem pokynul na další dva, kteří se o nás začali starat. Jak jsme pochopili, asi to byl pan šéf. Ti dva, oba odhadem ve věku lehce pod třicítku, byli sympaťáci. Laco a Váňa. Laco měl z poloviny maďarské kořeny a Váňovi pro změnu chyběla většina předních zubů. Starali se o nás ale moc hezky. V jedné z chatek nám přidělili tři dvoulůžkové pokoje, s povlečením a teplou sprchou, to vše v ceně 100 Hřiven na hlavu. Voda sice sotva tekla, ale co víc si přát.

A pak to přišlo. Laco povídá: „Dáte si pivko?“ A my: „No jasně!“ Laco tedy vzal bágl, vybral od nás příslušný obnos a vyrazil do magacínu. Každý jsme si objednali 4 lahváče, což je pro nás 6 dohromady nějakých 24 kousků. Plus bonus pro hostitele, rovná se 30 piv. Laco byl s lahváči zpět cobydup. K našemu překvapení to ale nebyly klasické půllitrovky, ale 0,65. Takže další bonus. Pak už jen následoval dotaz, jestli budeme mít zájem o lázeň. Na chvíli tedy nastal komunikační šum, jelikož tomuhle typu lázně oni říkají „čán“ a my dlouho netušili o čem je řeč. Byl jsem nadšený, že v podstatě jen shodou náhod jsme objevili to, na co jsem kdysi před měsícem náhodou natrefil na netu. Lázeň, v ceně závratných 400 Hřiven pro všechny, jsme bez váhání objednali. Pak taky padl dotaz na něco k snědku. Laco povídá, že není problém. Tak se ptáme, co takhle šašlik. Laco od nás tradičně vybral požadovaný obnos a vyrazil do magacínu pro maso. Váňa mezitím začal štípat dřevo a roztápět kotel pod lázní.

Lázně tu mají údajně tradici už někdy z římských dob. Voda co tu pramení je načichlá po sirovodíku. Celé to funguje na principu velkých kulatých van z litiny s dnem vyloženým balvany. Pod vanou pak je kotel. Vanu napustí studenou vodou a zatopí. Vskutku pekelné zařízení. Hned vedle je jezírko s kádí se studenou vodou. Váňa topil, Laco připravoval šašlik a my si krátili čas, než bude voda dostatečně ohřátá, slivovičkou, pivem a Liborovým salámem. Záhy nám na stole přistála ještě lahvinka Ukrajinské vodky. Voda už byla akorát, takže donaha a šup tam. Za chvíli se „v hrnci vařilo šest párků a tucet vajec“. Stále jemně mrholilo, takže tahle atrakce byla naprostým balzámem na ne zcela vydařený úvod Ukrajinské mise. Váňa topil poctivě, voda se každou chvíli šplhala hrubě přes 40 stupňů, takže jsme každou chvíli připouštěli studenou a nastřídačku skákali do vedlejší kádě určené ke zchlazení. Do toho ještě kohosi napadlo sešlehat si záda kopřivama. Totálně uvaření a vymáčení jsme se pak vrhli na Lacův výborný šašlik, zakropili to dalším pivkem a odebrali se na kutě.

Po ránu jsme zjistili, že počasí se stále neumoudřilo. Nebyl to vyloženě déšť, spíš stále jen takové mrholení. Z lesů ale stoupala pára, takže myšlenku vyrazit na poloninu Runu alespoň na otočku, polehku a bez bagáže, jsme záhy zavrhli. K snídani jsme zdlábli něco málo ze svých zásob, rozloučili se s našimi dvěma hostiteli a odebrali se, opět oděni do nepromoků, zpět do Turi Remety. Po silnici T0712 jsme pokračovali dál na východ a v městečku Polyana to stočili na sever. Pauzu jsme si dali v městě Uklyn, kde jsme našli jakousi kašnu s pramenem, kde si místní vodu ve velkém tankovali do kanystrů, PETek a dalších lahví. Rozhodli jsme se taky doplnit zásoby a já přičepnul i do camel bagu. Jakým překvapením bylo, když jsme zjistili, že se nejedná o obyčejnou vodu, ale o jakousi sirovodíkem zavánějící minerálku.

Kousek dál, ve městě Volovets, jsme navštívili hospůdku nedaleko pumpy. Zavděčili jsme borščem a nealko pivkem. Lahváče byly tedy pořádně zaprášené, ze dna regálu. Nealko pivo tu asi nikdo moc nepije. A parádním zážitkem byla i návštěva WéCka. Hospůdka jinak poměrně sympatická a pan kaprál nám nechal potěžkat v ruce i kulovnici, pověšenou nad futrem vchodových dveří. Byla to sice jen maketa, ale povedená. Návštěva oné místnůstky ale byl zážitek jen pro odvážlivce. Po schodech do dvora a do plechových dveří napravo. Turečáků jsme na našich cestách už viděli a zažili mnoho. Tenhle byl ale mimořádný, s výsernicí hlubokou jak výtahová šachta.

Do Pylypets jsme to měli už jen kousek. Zatahali jsme za hefty, pokochali se krajinou a záhy parkovali před branou penzionu U Leva. Z dostupných informací a recenzí z netu jsme věděli, že nás tu čeká motorkářská Mekka. Skutečnost ale nakonec předčila veškerá očekávání. Ještě jsem ani nestihl chcípnout motor a vyklopit bočák a už u mě stál Leonid – šéf svého impéria. Mrkl na mě a ptá se: „Ty jsi komandýr?“ Nesměle jsem pokrčil rameny, mrkl na kluky a pak to nejistě odkýval. Leonid na to: „Jedeš první, tak musíš být komandýr!“

Frázi - „Máte volný pokoj?“ či – „Mohli bychom přenocovat?“ jsme tak nějak přeskočili. Leonid povídá: Motorky si zaparkujte tady, bagáž si dejte támhle a tam za rohem je sušárna na věci. Pak přijďte za mnou, ukážu vám pokoje. A pivo najdete v baru….. Prostě pohoda.

Kryté stání pro motorky už bylo obsazeno shlukem nejrůznějších modelů od KTM a opodál stála dodávka s nápisem „www.prijdteseprojet.cz“. David Carda tam měl kemp své enduroškoly. Obratem jsme se s klukama seznámili a prohodili pár slov. Hlavně ale bylo na čase osvěžit se točeným pivkem. Leonid nás na uvítanou pozval na vodku a seznámil se svojí ženou Natálkou a synem Toljou, který nám právě nesl druhou rundu pivek. Hezký rodinný byznys.

Ubytovali jsme se a vyrazili na venkovní posezení, kde se každou chvíli měla začít podávat večeře. Leonid dogrilovával šašliky a my znovu koštovali místní ukrajinskou vodečku, zatím co kluci z enduroškoly vyrazili ještě vpodvečer prohnat svoje stroje. Večeře byla výtečná. A někteří z nás, namotivovaní pohledem na protější zelený kopec, se rozhodli svoje stroje pro dnešek ještě nenechat spát. Šawell a Plamen potrápili svoje XTéčka a Honzek Pragovku. My ostatní se raději pobavili pohledem na ty tři a jejich boj s promáčenou loukou v nakloněné rovině. Praga ale nakonec stejně šla z ruky do ruky a tak jsme byli od bahna zaliskaní skoro všichni.

Po zbytek večera jsme se nadále věnovali vodce a koumali plány na další den. Otázkou bylo, zda ráno pokračovat dál, nebo zůstat ještě druhou noc. Od původního itineráře trasy jsme se koneckonců odklonili tak výrazně, že už prakticky nebylo čeho se držet. A v Penzionu U Leva bylo tak zatraceně dobře, že jsme se rozhodli dát si druhý den okruh po lehku a zůstat ještě další noc.

Snídaně proběhla zcela v duchu Leonidova standartu, bohatá a výtečná. V plánu toho dne byla návštěva Synevyrské Polyany a Koločavy. Bagáž zůstala na pokojích a Leonid nám poradil kudy za přiměřeně lehkým a zábavným offíkem. Už kousek za Pylypets jsme odbočovali doleva podél potoka, abychom záhy ve vesnici Nyzhnii Studenyi odbočili do hor. Čekala nás pohodová šotolina a parádní jezdecké zážitky. Po pár kilometrech jsme dojeli ke krásnému horskému jezeru s malebným poloostrovem, na kterém stál stylový dům. Právě k tomu jezeru, kam jsme dle Leonidových instrukcí neměli dojet. Takže zpět a hledat odbočku na Rekity. První odbočka, kterou jsme našli, vedla brodem přes potok a dál strmě nahoru po hliněné cestě. Ze začátku vypadala sjízdně, záhy však byla jsízdná pouze pro Honzka a jeho Pragovku. Takže mastodonty otočit a hledat další. Opakovalo se ještě pár marných pokusů, při kterých jsme se slušivě zahnojili, nakonec jsme ale tu správnou odbočku našli. A tak jsme nakonec našli i avizované zbytky sovětského asfaltu, o kterém Leonid mluvil. Přes Retiky opět po pohodové šotolině na Maidan a jižně na Mizhhiryu. Šavel využil návratu do civilizace a s vidinou představy množství večer zkonzumované vodky, zatoužil nalézt bankomat a udělat si zásoby Hřiven pro možnost pozdější útraty. Bankomat nalezen, vybrán, můžeme dál. Rozbitou klikatou asfaltkou jsme průsmykem zamířili do Synevyru, odkud jsme ještě rozbitější asfaltkou pokračovali do Synevyrské Polyany. Mají tam budku se závorou, kde vybírají vstupné k Synevyrskému jezeru. My si zaplatili vjezd a za opravdu symbolickou taxu měli možnost zaparkovat až u samotného jezera. Jezero je malebné, avšak komercí již poznamenané. Spousty stánků a výletní plavby vorem. Nakoupili jsme nějaké cetky a mazali zase dál. Návštěvu Synevyrské Polyany jsme si ale ještě zpestřili výletem dál do hor, mimo oblast komerce, podél zurčícího potůčku a kolem skromných chalup místních obyvatel. Čas nás ale tlačil, takže jsme se záhy otočili zpět a mazali do Koločavy, kraje Nikoly Šuhaje. Cestou jsme si ale nenechali ujít návštěvu medvědí rezervace. Velmi pozdní oběd jsme samozřejmě spáchali v hospodě Četnická Stanice. Hospůdka je to stylová, s milou obsluhou a cenami více než přívětivými. Sto Hřiven tu stačí na hlavní jídlo s polívkou, něco na zapití i dýško. Jistě bychom rádi poseděli i déle, ale blížící se podvečer a zlověstně se po obloze honící mraky nás vyhnaly opět do sedel. Část trasy, přes Myzhhiryu jsme se vraceli stejnou cestou. Do Penzionu U Leva jsme přijeli až skoro za tmy a ještě ve vratech od Leonida dostali přátelský pojeb, že nám stydne večeře. Ta byla samozřejmě opět excelentní a večer opět ve znamení vodky. Škoda jen, že Šavel s sebou nepřibral erární heligónový flašinet. No nevadí, my si poradili a příjemně posilněni vodečkou do noci békali i bez muziky.

V penzionu U Leva jsme strávili víc času, než bylo původně předpokládáno. Věru, nechtělo se nám odtamtud pryč, čekaly nás ale další výzvy. Leonidovi jsme za poskytnuté služby každý zaplatili okolo 50 Euro, tedy částku na Ukrajinské poměry „nevídanou“. Za dvě noci, včetně full servisu s polopenzí a pivem i vodkou, věc však takřka neuvěřitelná. Bohužel přišel čas loučení. Šavel a Honzek měli nějaké neodkladné povinnosti a tak se museli domů vrátit dříve. Ještě před odjezdem nám Leonid doporučil návštěvu nedalekého vodopádu Shypit a obdaroval nás každého vyřezávanou fajfkou a mě, co-by „komandýra“ navíc i lahvinkou té jejich výborné vodečky.

K vodopádu jsme ještě společně vyrazili sympatickou off zkratkou. Samotný vodopád byl poměrně malebný, celé mísou ale bylo, na místní poměry, bohužel už poněkud poznamenáno komercí. Včetně ne zcela příjemného zážitku, kdy z nás dva vykukové vytáhli prachy za focení s jakýmisi opeřenci. Na hádky nebyla chuť, tak jsme jim dali jakýsi bakšiš a náladu si zpravili alespoň výbornou kávou připravenou v džezvě na rozpáleném písku. Tohle byla stylovka, kterou jsem na vlastní kůži zažil

poprvé. Následovalo rozloučení s Honzkem a jeho omamně vonící dvoutaktní Pragovkou. A taky s Šavelem a jeho kanystrkufry osazeným iXTéčkem. Oba společně vyrazili přes Volovets a Perechyn zpět ku Košicím, kde na ně čekala Honzkova dodávka. My ostatní, nyní již ve složení čtyř kusů, pokračovali nám již dobře známou cestou na Mizzhiryu, odkud jsme se stočili na jih po silnici P21 na Khust. Zcela zbytečně jsme se obávali, že se bude jednat o nudný hlavní tah, jak by se mohlo zdát z map. Nadále se jednalo o úzkou rozbitou asfaltečku, klikatící se malebnou krajinou. Vše se změnilo až u obchvatu města Khust, kde nás čekala opět policejní hlídka. Tentokrát jsme na křižovatce u cedule STOP velmi striktně zastavili a asi minutu dávali přednost v jízdě, i když nikdo nejel. Stejně nás i přesto zastavili, nicméně tentokrát to na nás ani nezkoušeli a po pár větách společenské konverzace nám popřáli šťastnou cestu. Následujících cca 60 kilometrů podél řeky Tisy a Rumunské hranice bylo děsných. Hlavní tah, chaos na silnici a samá rychlostní omezení v obcích. Ve zdraví jsme ale dorazili do Solotvyny, městečka, kde mají solné doly a zejména solná jezera honosící se názvem Ukrajinské mrtvé moře. Netrvalo dlouho a podařilo se nám najít sympatické ubytko v chatkovém kempu s názvem Dacia-Lux. Jednotliví majitelé pozemků si tady velké jezero naparcelovali na četná menší, navzájem oddělená hrázemi. Okolo jezírek jsou vybudované různé chaty a penziony. Bylo na čase vybalit a zkusit vodu. Jezírka jsou mělká, takže je slunce rychle prohřeje na příjemnou teplotu. A extrémně slaná. Poprvé v životě jsme vyzkoušeli, jaké to je – doslova a do písmene lehnout si na hladinu. Tady by se vleže na zádech opravdu na vodě dalo spát. Mimochodem „prsa“ tady plavat nelze, jelikož nohama člověk máchá do vzduchu nad hladinou. A potopit hlavu taky není zrovna fajn, tahle koncentrovaná slaná voda v očích kurevsky štípe. Po oschnutí nám kůži pokryla tlustá bílá krusta soli. Sprcha, něco málo za žebro, tentokrát z vlastních zásob a honem na pivo. Bylo znát únavu z předchozích dnů, takže plán byl jasný – maximálně dva kousky a jde se spát. Zakotvili jsme v poloprázdné venkovní terase s pohlednou servírkou a sousedícím „lunaparkem“, zcela v ukrajinském duchu. Netrvalo dlouho a vyrazili jsme na housenkovou dráhu a klasická elektrická autíčka s trolejovými tyčemi, od kterých lítaly jiskry z pletiva u stropu. Hezký návrat do dětství. Plamen se při objednávání další rundy pivek dal do řeči s onou pohlednou servírkou. Záhy zjistil, že je rozvedená, s jedním dítětem, sestrou v Čechách a velkým snem o získání trvalého pobytu v ČR. Bylo na ní vidět zklamání, když zjistila, že jsme všichni ženatí. Věřím tomu, že kdyby alespoň jeden z nás byl volný, hned by vdavkuchtivě sedla na zadní hrb motorky a vyrazila do Česka za „lepším životem“.

Padla druhá runda pivek, bylo po desáté a hospůdka zavírala. Nejvyšší čas jít na kutě. To bychom ale nesměli z nedaleka zaslechnout hudbu. Že by diskoška. Jednu rundu pivek ještě snesem. Lokál to byl příjemný s venkovní terasou a výhledem na jedno z jezer. Na parketu bylo prázdno, což se ovšem změnilo ve chvíli, kdy dýdžej pustil Adele a zpěvačka to naživo rozbalila nejlíp jak uměla. Plamen, se slovy „tohle je moje srdcovka“, kopl panáčka vodky a vyrazil si to na parket užít. Z předsevzetí o avizované jedné rundě pivek záhy sešlo. Ivan se mezitím na baru seznámil s místním mafiánem Mariánem, který nám v pokročilých nočních hodinách nabídl odvoz svým vozem se šoférem. Tohle odmítnout nešlo, takže jsme absolvovali ještě exkurzi za město, kde se nám Marian pochlubil svým hotelem a benzinkou. Navíc jsme museli přislíbit, že ho druhý den ráno přijedeme navštívit. Odvoz nám pravda bodnul, opět jsme se zlili jak psi a hlavně Plamen nebyl schopný udržet se na nohou. Když nás vysadili u chatky, Marian zatoužil ještě okouknout naše motorky. A jelikož sám měl pořádně nakoupíno, není se čemu divit, že při pokusu vyšplhat se do sedla Ivanova Bawora, skončil i s GeeSem vyvalený na bok.

Ráno bylo tentokrát krušnější, než kdykoliv předtím. Sbalit se byl takřka nadlidský úkol. Třem z nás se to nakonec podařilo, Plamen ale potřeboval na tenhle akt krapet víc času. Mezitím nás už po

telefonu urgoval Marian, kdy že se přijedem podívat za ním k hotelu a pumpě. My tři tedy vyrazili napřed, s tím, že Plamen se k nám připojí později. Marian nás přivítal v restauraci, seznámil nás se svojí krásnou mladinkou ženou a pohostil sendvičem a minerálkou, kterou si nechává vozit z Gruzie. Opět zajímavá zkušenost. U naší chatky jsme posléze vyzvedli Plamena, který se zázračně dokázal pobalit a snad i vystřízlivět. Vyrazili jsme zpět na Khust a dál na Mukačevo a Užhorod. Z jezdeckého hlediska byl tohle nejhorší úsek tripu. Nezbytný nudný tranzit po ukrajinském hlavním tahu, směrem na Slovenskou čáru. U Mukačeva jsme standardně řešili nepříjemnost s policejní hlídkou. Na čtyřproudovce zastavovali v protisměru, ještě v místě, kde středový kačírek odděluje dva a dva pruhy. Ale když viděli motorkáře, co by si nepískli. Jel jsem první a to, že mají snahu nás zastavit, jsem zaregistroval až ve zpětném zrcátku. Světe div se, začali nám vyčítat, že jsme nezastavili na pokyn. To už Ivan vypěnil a začal jim policejní mluvou otloukat o hlavu jejich korupční jednání s odkazem na nesprávný způsob zastavování a na záznam ve své outdoorové kameře. Pěkně otrávení jsme pak pokračovali na pumpu za Užhorodem, kde jsme dotankovali plné nádrže posledního levného benzínu a v bistru těsně před čárou si dali sváču u monolitu rudoarmějce. Na čáře byla neskutečná fronta aut. Přes hodinu trvalo, než jsme se vůbec dostali na řadu. Po vzájemné dohodě jsme na Ukrajinské straně foukli každý 10 Hřiven úplatečku do pasu. Celník si jednotlivé bankovky zkušený fíglem nechal vklouznout do šuplíku pod stolem. Tak či tak, odbavení proběhlo relativně rychle a obešlo se i bez zkoumání bagáže. Pouze na Slovenské straně nás lehce zdržel jeden obtloustlý a rádoby vtipný celník. Přiblížil se podvečer a my se rozhodli další noc strávit u přehrady Velká Domaša. Vzali jsme to přes Michalovce, opět okolo Zemplinské Šíravy, na sever. Minuli jsme zříceninu hradu Čičva a zakotvili v kempu Domaša-Dobrá. Kemp byl v mimosezonním období ještě mimo provoz, za to ale volně přístupný. A nebyli jsme jediní, kteří zde tuto noc hodlali trávit ve stanu na pláži. V nedaleké restauraci Sofia jsme dostali dostatečné zázemí v podobě proviantu i pitného režimu. Tam se s námi dal do řeči sympatický chlapík středního věku jménem Pavol. Taky motorkář a navíc studnice informací o Východním Slovensku. Se svojí ženou Terkou je tady na chatě, kam nás pozval na ranní kávičku. Tentokrát jsme to s konzumací nepřeháněli a vyrazili dospat deficit z předchozích dnů.

Po ránu jsme prohodili pár slov se sousedícími kempaři. Dvě rodiny s dětmi, nadšení z našich motorek. Po chvilce přemlouvání jsem ze své KTM odstrojil kufry a povozil jim děti po louce. V nám už dobře známé restauraci Sofia jsme sfoukli snídani a přijel si nás sem vyzvednout, se svojí Suzuki Vitara, náš známý z předchozího večera, Pavol. Na chatu to byl jen kousek. Tam už nás přivítala Terka a pohostila dobrou kávičkou i něčím malým na zub. Konverzace byla příjemná a o místním kraji jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Samozřejmě jsme si vyměnili kontakty a vymysleli plán, že by vůbec nebylo od věci, vyrazit někdy do těchto končin i s našimi batůžky na krátký tripík. Palko nám pak se svojí Vitarou udělal průvodce při off vložce po západním pobřeží Domaše, směrem ke kapličce na pobřeží. Malebné místečko. Tam už jsme se rozloučili, s tím, že dál už je terén trochu náročnější, že by tam zbytečně trápil auto. Nakonec byla tahle pasáž asi nejhardkorovějším úsekem z celého tripu. Hluboké koleje plné bláta. Libor tam s sebou lisknul hned dvakrát, mě pro změnu do jedné z blátivých kolejí sundala šikmo rostoucí větev, kterou jsem trefil kufrem. O kus dál jsem pro zase zápasil s kládou šikmo loženou v blátě přes cestu. Měl jsem co dělat abych to ustál, ale povedlo se. O pár stovek metrů dál, za několika serpentýnami, jsem zastavil. A čekal. A nic. Libor daleko přede mnou a Ivan s Plamenem daleko za mnou. Hergot, co se jim stalo? Otáčet motorku se mi fakt nechtělo, vykopl jsem tedy bočák a vracel se za nimi zpět pěšky. Stáli u té klády, šikmo přes cestu uložené v bahně, hleděli na mě a přiblble se usmívali. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že vedle té klády leží v bahně „zapíchnutý“ můj levý boční hliníkový kufr TraxEvo. Smát se ti dva začali ještě víc,

když se dozvěděli, že to, že mi ten kufr chybí, jsem zjistil až tady. Hodil jsem ho na rameno a hlavou si začal promítat můj ranní dobrý skutek, kdy jsem vozil děti na motorce po kempu a pak asi zapomněl jeden z kufrů přimknout k rámu. Ještě že mi neupadl někde na dálnici ve stotřicítce.

Asfalt opět začal v osadě Valkov. Přes Stropkov jsme pokračovali na Svidník, odkud jsme si udělali zajížďku na Vyšný Komárnik a do Dukelského průsmyku. Tady jsme navštívili muzeum vojenské historie ve vyhlídkové věži, spojený s poutavým výkladem. Po okolí jsme ještě prohlédli několik kusů vojenské techniky, včetně známé skulptury Sovětského tanku, drtícího ten Nacistický. Zpátky do Svidníku a zkratkou pře Ciglu na Bardejov, kde jsme zastavili na jídlo v sympatické hospůdce. Cesta severem Slovenska přes Gerlachov, Starou Lubovňu a Spišskou Belou byla kouzelná. U Tatranské Javoriny jsme to vzali zkratkou přes cíp Polska na Zakopane a zpět do SK na Trstenou a do Namestova k Oravské přehradě. Tady jsme neomylně zamířili do Ranče u Edyho, nám dobře známého z V-Strom srazu, který jsme tu před lety absolvovali. Po drobných peripetiích jsme si nocleh nakonec zařídili v chatce nedalekého jachtařského kempu. Ještě jsme ani nestačili vybalit, už se Ivan dal do řeči s klučinou, který potřeboval přeparkovat výletní loď od mola do přístavu. Vzdušnou čarou cca 100 metrů, s námi však pořádnou oklikou a s možností prostřídat se v kormidlování. Po haluzi opět parádní zpestření už tak dost atraktivního tripu. Na večeři jsme zašli k Edymu a standardně to proložili několika pivky. Poslední noc tripu si Libor chtěl náležitě užít, proto pohrdl postelí a ustlal si venku na zápraží chatky. My ostatní masňácky zalezli do postelí.

Snídani jsme pořešili posledními zbytky vlastních zásob. Ještě před odjezdem směrem domů jsme udělali malou zajížďku do obce Klin, omrknout sochu Ježíše, zvanou též Oravské Rio. Pak už nás čekala cesta na západ, přes Zákamenné, Čadcu a Turzovku, na hraniční přechod z Klokočova na Bílou. V cílové destinaci na Horní Bečvě nás čekala nejen Marcelka s občerstvením, ale i Žanetka s Vendou a nakonec dorazil i Šavel s Aničkou v sajdě své zběsilé Jawky. Prostě přivítání jak má bejt.

Pár postřehů ze Zakarpatí:

Potkávali jsme nadstandartní množství aut s českými eSPéZezkami a divili se, kolik krajanů je tu taky na dovolené. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že to nejsou Češi, ale v Česku dlouhodobě žijící a pracující Ukrajnci, pro které je z nějakého důvodu ekonomicky výhodnější si auto koupit a přihlásit v Čechách.

Zároveň pro ně ale platí povinnost, pokud s takovýmto autem registrovaným v ČR, přijedou na návštěvu na svou Ukrajinskou domovinu, smí tady pobýt maximálně 5 dní. Plánují-li zůstat déle, musí každých 5 dní s autem alespoň symbolicky zemi opustit. Proto ty permanentní zácpy na slovensko-ukrajinské hranici.

Vyvézt z Ukrajiny na Slovensko či dál do Evropy lze legálně pouze jednu půllitrovou lahev tvrdého alkoholu a dvě krabičky (nikoliv dva kartony) cigaret.

Kdokoliv na Ukrajinu vyrazí s nabalenou cestovně endurovou motorkou, nebo expedičně vybaveným offroadovým autem, místní policií je automaticky považován za pojízdný bankomat. Je to vopruz, ale týká se naštěstí pouze velkých měst a hlavních tahů. V zapadlých horských vesničkách se úplatku chtiví strážci zákona nevyskytují.

Pokud kdokoliv vyrazí na Zakarpatskou Ukrajinu se svým obyčejným civilním a v Čechách registrovaným autem, dokonale splyne s ostatním provozem (viz první odstavec dovětku).

Přechod hranic je zdlouhavý, byrokratický, ale zvládnutelný proces a dohled místní policie nad obsahem peněženek za smyšlené přestupky - jsou dva fakty znepříjemňující zážitky z těchto končin. Přesto je ale jednoznačně Zakarpatská Ukrajina cestovně endurovým rájem. A v rámci tohohle ráje je Leonidův penzion U Leva oázou dokonalého zázemí (moc rád bych sem někdy vyrazil i na víc dnů, s lehkou endurovou motorkou na vleku auta a prohnal ji po místních kopcích a Polonině Boržavě).

……….a kam vyrazit v roce 2017.

Kupodivu máme v tomhle už jasno. Čeká nás expedice do Bosny a Hercegoviny.