Romania Tour 2013

Eurotrip 2013

ROMANIATOUR  BANAT

Schawel:    Ahoj Aleši.  Já jsem Pavel.   Poslali mě za tebou.   Ty jsi prý byl v Rumunsku.

Aleš:          Hmmm, dobře.   A co potřebuješ věděť?

Schawel:    Nóóó,  tak jsem se chtěl zeptat kam tak jako stojí zato zajet?

Aleš:          A co máš za motorku?

Schawel:    Suzuki Bandit dvanáctset.

Aleš:          No a kudy chcete jet?

Schawel:    Přes Slovensko na Maďary,  v Rumunsku přes Oradeu na Apuseni,  projet tu Transfagarašskou magistralu a pak na jih k Dunaji.  A taky jsme si s klukama říkali,  že bychom chtěli se podívat do Banatu.

Aleš:          PROČ  CHCEŠ  JET  BANAT ?????

   I letos začaly přípravy na Eurotrip s mnohaměsíčním předstihem.   Základem opět bylo vybrat termín a destinaci.   Po předchozích ročnících kdy jsme se s motorkama konečně tak trochu otrkali i v zahraničí a projeli nějaké ty pořádné kopce ve Slovinsku, Rakousku a Itálii jsme se začali ohlížet směrem na východ.   Lákalo nás poznat kouty naší zemičky které jsou poněkud méně civilizované a tak padla volba na Rumunsko.   I když jakápak menší civilizovanost,  vždyť Rumunsko je už pěkných pár let v EU.  Termín jsme zvolili na 18. až 25. srpen a mohlo začít vlastní plátování tripu.   Spoustu zajímavých informací jsme získali od Mojmíra který byl v Rumunsku se svojí Multistradou předchozí rok.   Taky jsme načetli nějaké ty cestopisy převážně na motorkari.cz a z různých průvodců.   V neposlední řadě pak Šavelko dostal na akci Nippon Retro množství velmi cenných informací od nejvyššího motocyklového guru ČR,  samotného Aleše Skuliny. 

   Stran účastníků letošního ročníku bylo jasno mezi stálicemi.   Marek, Pavel a moje maličkost jsme tvořili základní kámen.   Raďa si tentokráte těsně před odjezdem nic nezlomil,  takže se k základu přidal.   Letos ovšem přislíbil účast i Ivan a společně s ním David.   Kraťásek taky překvapil a tentokráte o trip projevil enormní zájem.   A v neposlední řadě ještě Honza kterého jsme oslovili právě na Nipponu v Račím údolí.   Dopočítali jsme se čísla 8.   Jasně,  čím víc lidí,  tím víc srandy.   Nadruhou stranu jsme se ale sami obávali jak na tak obrovské vzdálenosti budeme zvládat jízdu v koloně.   Teď s odstupem musím říct,  že jsme to zvládli s přehledem a byla to paráda. 

   Asi čtrnáct dní před odjezdem se většina z nás sešla na finální schouzi v hospodě na Rybníku kde bylo potřeba doladit detaily.   Hoe nás dovybavil outdoorovou stravou vtipně zvanou též jako kapří žrádlo.  Doladili si detaily trasy a rozdělili si, co kdo vezme ze společnné bagáže.  Nutno podotknout,  že Ivan pro letošní ročník přibalil i GoPro kameru a dal tak vzniknout naprosto úžasné dokumentaristicko cestopisné road movie. 

   Osmnáctý srpen se kvapem přiblížil a pětice z nás se tradičně sešla na ValašskoMeziříčské Benzině.   Vyrazili jsme na Horní Bečvu kde se k nám přidali tři další a naše Rumunské osmičlené putování mohlo začít.   S plně napakovanými motorkami jsme byli připravení na startovní čáře ve finálním složení:

Petr Smzvn     KTM 990 SMT

Petr Dvouprstec     Suzuki Bandit 600 S

Bobr Raďa     Suzuki V-Strom 1000

Schawell Ukrutný    Suzuki Bandit 1200 S

Mara GdR     Suzuki SV 650 N

Honza z Račáku    Kawasaki Versys 650

David Piss    Yamaha TDM 900

IvanHoe     BMW R 1200 GS Adventure

   Přesně v tomhle pořadí jsme absolvovali většinu trasy.  Mě byla svěřena funkce lodivodná a navigační.  Hoe pak celý konvoj uzavíral,  točil na gouproučko a zaznamenával trasu ve svém smártfounu.

1. den tripu:

   Opustili jsme Horní Bečvu, přes Bumbálku zamířili na hraniční přechod Makov a ocitli se na Slovenském území.  První kilometry byly testem soudržnosti naší kolony a hned na úvod se ukázalo,  že jsme sehraná parta.  Pádili jsme na Bytču a Žilinu,  podél Váhu a pod zříceninou hradu Strečno na Ružomberok a odsud na jih přes malebnou lyžařskou oblast Donovaly na Bánskou Bystricu,  Zvolen a Lučenec.   Projeli jsme Rimavskou Sobotu a pak nás čekala první malá ochutnávka "Rumunska" ještě na Slovenském území v podání vesničky Rimavská Seč.   Všechny nás velmi zaujalo,  že majoritní podíl obyvatelstva této vesnice je nápadně tmavšího odstínu pleti a že porodnost zde dosahuje závratných výšin,  neb kočárků tady bylo k vidění víc než aut.   Zde nebylo radno zastavovat,  takže jsme zatahali za hefty, profrčeli další vesničkou Lenártovce a zastavili na krátkou pauzičku kousíček před samotnou Slovensko-Maďarskou hranicí.   Odsud jsme pokračovali na Szilvasvarad,  cíl prvního dne našeho putování.   Úkolem bylo najít podnik jménem Magyarroute 66 na ulici Miskolci Ut,  motorkářský penzion a kemp doporučený nám Mojmírem.   

    Do Szilvasvaradu jsme přijížděli už za šera.  Bylo to malinké městečko,  ale něčím bezpochyby turisticky atraktivní,  jelikož penzionků a různých podniků tu bylo nemálo.   Ocitli jsme se u místního kempu, ten ale nebyl tím který jsme hledali.   Po krátkém laborování jsme se rozhodli,   že Magyarroute 66 se ještě pokusíme najít a taky se povedlo.   Byl to idylický malý kempík ve kterém nás přivítala skupinka maďarských motorkářů a zejména samotný majitel,  holanďan Leen de Hoog.   Ten nás zavedl na krásný rovný travnatý plac v horní části areálu kde jsme se mohli zakempovat.   Poté proběhlo několik dalších nezbytných instrukcí,  tedy zejména informace kde najdem pivo.  Šéf nám ukázal roztomilý sklípek s ledničkou nacpanou lahváči a vedle na stole ležící sešit do kterého si každý má zapsat co vypil.  Prostě pohoda.   Kuchyň už nebyla v provozu,  tak jsme každý slupli něco z vlastních zásob.  A pak přišel na řadu bazén.  Na cílený dotaz kaprálovi, jestli můžem, nám bylo řečeno:  You can swim with dress or without. To se ví,  že jsme se svlíkli,  plavky zanechali v bagáži a všichni naskákali do bazénu.  Po rychlé koupačce, další pivko okořeněné hrou na zatloukání obrovských hřebíků malým kladívkem do špalku, chutnalo o to víc.    Proložili jsme to pár kalichy a vydali se na kutě.   Na nebi svítily spousty hvězd,  pršet nemělo z čeho,  tak jsme se rozhodli nocovat pod širákem.   Polehali jsme kolem motorek a oddali se náruči Morfeově. 

2. den tripu:

    Probuzení po noci pod širákem bylo příjemné, počasí nám hrálo do not a nás čekal přesun do samotného Rumunska.  Po snídani a zpakování došlo na placení.  Nocleh za 5E na osobu a po 1E za každé vypité pivo.  Ceny více než příznivé a ještě jsme nafasovali samolepky s logem podniku.   Fotka s Leenem na rozloučenou a pádíme dál. Nabrali jsme směr Eger a dále přes Tiszafured,  kde jsme minuli systém velkých mělkých jezer Tisza To s kvetoucí vodou a  pokračovali na Berettyoujfalu  a dále k Rumunské hranici.  Kousek za čárou nás přivítalo první velké Rumunské město Oradea.  Našli jsme směnárnu a každý z nás si vyměnil Rumunské Lei za nějakých 150E. Zavítali jsme do centra za účelem jeho letmé prohlídky zpoza řidítek našich kobyl a taky za účelem nalezení putyky kde slupnem něco do žaludku.   Oradea je město věru veliké,  s dopravou hustou a ulicemi zacpanými.  Podařilo se nám najít jednu restauračku u které nebyl problém zaparkovat.  Byli jsme natěšení na nějakou tu místní specialitu.  Ale rumunština je nám natolik vzdálená,  že jsme nad jídelními lístky rezignovali a nakonec si všichni dali pizzu a nealko pivo.  Z Oradey jsme zamířili na městečko Sanmartin a dále na jihovýchod podél pohoří Apuseni.   Po několika desítkách kilometrů jsme zažili zpestření formou policejní hlídky která nás stavěla kvůli překročení rychlosti.  Abych byl přesnější,  stavěli pouze mě.  Zbytek konvoje zastavil ze solidarity se mnou i přes fakt,  že ostatní lesní padesátku v zatáčkovitém úseku díky mohutnému blikání projíždějících řidičů dodrželi.   Já se v tu dobu díky docházejícímu powérku hrabal v navigaci za účelem hledání nejbližší pumpy a tím pádem blikání ignoroval.   Fízl byl docela sympaťák a umel slušně anglicky. Sdělil mi, že jsem tu jel závratných 61 km/h.   Po nezbytné konverzaci si mé údaje z řidičáku a občanky zanesl do příslušných análů a nakonac vše vyřešil domluvou.   Bylo to holt  "first time",  takže proběhlo  "ty ty ty" a jelo se dál.  

    Vedro bylo spalující a my zatoužili se osvěžit.  Sjeli jsme k jedné z říček které jsme cestou míjeli,  svlíkli se opět donaha a naskákali pod splav.   Tedy abych byl přesnější, učilila tak pouze polovina z nás.    Pokračovali jsme na město Beius a u vesnice Lunca odbočili na východ do centra pohoří Apuseni.   Cestou jsme ještě nakoupili pár plechových pivek pro pozdější použití.    Cílem dne bylo městečko Scarisoara kde by se měla nacházet velká podzemní ledovcová jeskyně.   Projeli jsme vesničky Campani,  Nucet, Arieseni a cestou zažili první pořádné horské serpentíny.   Až vpodvečer jsme dorazili do Scarisoary a našli odbočku směrem k jeskyni.  Sjeli jsme na úzkou betonovou a místy notně rozbitou silničku vedoucí mezi skalisky podél koryta potoka.    Honza s Markem vyrazili hledat plac pro nocleh. Uběhlo pár minut a záhy nás vedli ke krásnému travnatému plácku bokem od silničky u zurčícího potůčku.   Bylo tam i ohniště a dokonce dostatek dřeva které potřebovalo jen naštípat.  Rozdělali jsme oheň a opět pojedli nězo z vlastních zásob.  Po silničce občas projela nějaká ta Dačie či jiný místní povoz,  ale nikdo si nás nevšímal a my byli vpohodě.  Lupli jsme pár pivek,  zpestřili to kořaličkou a uléhali na kutě,  jak jinak než opět pod širákem.  

3. den tripu:

    Probuzení do třetího dne bylo takové vlhké.  V noci sice nepršelo,  ale přeci jen jsme spali poměrně vysoko v horách v necelých 900 metrech nadmořské výšky a nad ránem spadla docela vydatná rosa.   Času nebylo nazbyt a tak jsme balili navlhlé spacáky a karimatky.   Po nezbytné snídani jsme měli v plánu vyrazit k samotné jeskyni.  V průvodci stálo,  že příjezdová cesta je několikakilometrový úsek šotoliny.  Připravovali jsme se na první opravdový offroad.  Ten se ale konal jen v řádu několika desítek metrů a pak nás čekalo cca 10 kiláků úplně nového asfaltu.  Dorazili jsme na parkovišťátko pod jeskyní odkud k jeskyni vědla pěšina, vele níž se nacházela zcela oprýskaná cedule zákaz vjezdu.   Jeden z místních stánkařů nebyl zrovna rád když jsme zaparkovali přímo před jeho krámem který zrovna hodlal otevírat.   Pokynul na nás ať klidně jedem až k samotnému vstupu do jeskyně a neblokujem mu jeho skromné živobytí.   Kopli jsme tedy do vrtule a vyfrčeli několikset metrů po strmé kamenité pěšině.   Postrádali jsme ale Dejva a Hoa.  Jak jsme se pak dozvěděli,  odchytl je jiný "dobrák",  který jim naopak cestu až k jeskyni začal vymlouvat.  

    Zakoupili jsme vstupenky a začali sestupovat na dno propasti která nám připomínala tak trochu Macochu nebo třeba Hranickou propast.   Ke dnu vedl systém lávek a žebříků,  nutno však podotknout,  že zcela v rumunském duchu byly v dezolátním stavu a vypadaly, že se musí každou chvíli zřítit.  Co urezlo, to vyřešil kus drátu.  Žebříky ale vydržely a my záhy vstupovali do hlavní galerie.  Dno jeskyně bylo pokryté mohutnou vrstvou ledu po níž vedl okruh z lávek mezi mohutnými ledovými krápníky.  V zadní části jeskyně pak byl shluk mnoha drobných ledovcových krápníků.   Majestátný byl zejména pohled z ústí jeskyně směrem vzůru na strmé sluncem osvětlené svahy pokryté bujnou zelení.   Na parkovišti jsme se ještě občerstvili plněnými palačinkami s marmeládou či brynzou a vyrazili na další cestu.  Plánem dne bylo dorazit k Transfagarašské magistrále.  Zamířili jsme na Abrud a dále na Alba Lulia,  jedno s poněkud větších měst kde jsme se v centru zadrbali ve spletitém systému jednosměrek na které byla i má Zumo 660 krátká.  Podařilo se nám ale vymotat se odtamtud a zamířit směr Sibiu.   Sibiu ze severní strany míjí obchvat po rychlostní komunikaci který jsme se rozhodli využít.  K dálnici to tady mělo daleko,  naví cesta byla zasekaná kamiony.   Narazili jsme ale na sympatický motorest kde jsme se rozhodli dát si oběd.  Usadili jsme se na zahrádku,  po čtyřech ke dvěma stolům.  Jídelák samozřejmně pouze v rumunštině a znalost cizích jazyků u místního personálu mizerná.   Polovina osazenstva zvolila jediný mezinárodní název jídla co se v jídeláku nacházel - a sice mix grill.  U druhého stolu jsme prstem píchli někam do jídelního lístku a paní servírka nás ujistila že se jedná o "chicken", patrě jediné anglické slůvko které slečna ovládala.   Nutno podotknout, že jídlo bylo standartní a chutné,  takže spokojenost.

    Už jsme se chystali k odjezdu,  když vtom si Mara všimnul, že pod jeho motorkou je louže neznámé tekutiny která odněkud z jeho stroje vytéká.   Rychlý čichový test odhalil, že se jedná o benzín, takže nic příjemného.   Proti proudu směřovaly naše zraky po rámu až k nádrži.  Sundali jsme tankvak a zjistili, že pod magnetem je na nádrži bublina nafouklého laku odkud béňo vytéká.   První tripová závada byla na světě.    Nožem jsme sloupli lak a odhalili mikroskopickou dirku v plechu.   Předchozí majitel SV holt asi tuhle závadu žešil horkou jehlou před prodejem.   Provizorně jsme to opravili flastrem izolačky a vyrazili dál.   Honzovi se pak podařilo na jedné z pump sehnat dvousložkový tmel,  finální oprava pak proběhla až večer v místě našeho noclehu. 

    Koneckonců potkaly nás i další závady,  jednalo se vždy ale naštěstí o drobnosti.  Raďu v průběhu tripu potrápil zaseklý mechanismus odklápění v jeho přilbě a taky starý známý problém s blinkry jeho V-Stromu.  Pavel pro změnu zlomil klíč od jednoho z kufrů - o tom ale později.  Od Sibiu jsme pokračovali dál smerem na Transfagareu.  Projížděli jsme městem Avrig,  kde se podle mapy měla nacházet větší vodní plocha.  Měli jsme chuť se vykoupat a taky se poohlížet po placu k noclehu.  Bohužel se ale jednalo o nevábně vypadajicí průmyslovou zónu,  takže jsme pokračovali dál.   Záhy jsme to stočili na jih a najeli na začátek samotné magistály.   Potkali jsme sice jeden sympatický malý kemp,  ale byla chuť popojet ještě dál.  Zatáček přibývalo a my stoupali stále vzhůru.   Otevíraly se nám přenádherné scenérie skalnatých masivů umocněné pozvolna zapadajícím sluncem.   Teď už to bylo o kochání a užívání si silnice.  Tady si jel každý své tempo a styl.  Co chvíli jsme zastavovali na focení,  Ivan přitom vše poctivě natáčel.    My stále nevěděli kam složíme hlavu,  travnatých plácků ubývalo a všude kolem nás kamenité strže a nekonečný had zakroucené silnice.  Stoupali jsme stále dál až jsme dorazili k samotnému tunelu kterým se silnice probíjí na opačnou stranu hřebenu.   Rázem jsme se ocitli v nadmořské výšce 2040 metrů a celkově panoval názor, že tady asi stanovat nebudem.   Po krátké zastávce u četných stánků na vrcholu Transfagarey jsme zamířili 888 metrů dlouhým tunelem na její jižní úsek.   Klesali jsme do údolí a nelevili v hledání placu pro nocleh.  Většina sympatických placů ale již byla obsazená.   Podařilo se nám objevit docela hezké místo u malého jezírka a kapličky.  Pro čtyři stany by to nebylo, ale pod širákem by to jistě opět šlo.  Kraťásek se nicméně zajel podívat ještě kousek níž a našel naši spásu.  Krásný hotýlek za rozumný peníz.  Střecha nad hlavou,  postel s peřinou a sprcha s teplou vodou.  To vše za 75 Lei na hlavu a noc.   Vzali jsme 4 dvoulůžkové pokoje a ubytovali se.  Opět bylo poměrně  pozdě,  takže kuchyň zase zavřená.  Nicméně naše zásoby outdoorového jídla ohřátého na plynových vařičích na hotelovém balkónu posloužily ke svému účelu neméně dobře.  A bar jsme využili ke konzumaci pivka prokládaného vlastní slivovičkou.    Tu noc nakonec pršelo, sice žádný velký liják,  ale přesto jsme byli nesmírně rádi, že tentokráte pod širákem nespíme.  

4. den tripu:

    Toho dne si někteří z nás přivstali.  Hlavním aktérem byl Pavel který Maru, Kraťáska a Raduze namotivoval k rannímu výjezdu zpět na Transfagarageu.  Ostatním se moc nechtělo,  nakonec jsme si ale s Ivanem taky řekli že by to mohlo stát za to a vyrazili jsme po cca 20. minutách za nimi.  To Honza a Devj dali přednost funění do peřin a nabírali síly na další kilometry tripu.   Silnice k vrcholu místy ještě byla trochu mokrá,  ale ranní slunce ji rychle vysoušelo.   Opět nás čekalo téměř nekonečné množství zatáček a cca 800 metrů převýšení.   Za tunelem jsme se potkali s Raďou a GdR.   Šavelko s dvouprstcem pokračovali ještě dál na severní stranu průsmyku.   Prohlédli jsme si nádherné jezero kterého jsme si předchozí podvečer ani nevšimli a pomalu se vraceli směrem k hotelu.   Tam už se probouzeli nejen Dejv s Honzou,  ale  i parčička rumunských enduristů se stroji KTM a jedním koncernovým Husabergem.  Ti měli základnu hned vedle hotelu a nocovali na rozkládacích lehátkách pod velkými otevřenými stany.   Koneckonců jsme je jistě probudili už při našem ranním odjezdu,  neb výfukové ústrojí některých našich strojů patří mezi ty hlučnější.    Zatím co ty kluci rumunský přezouvali pneumatiky a ladili motory,  my pakovali věci,  střelili rychlé kafe a začali mudrovat nad další trasou.   To se ví,  že jsme se od kolegů odvedle nechali inspirovat a začali rozebírat jaké by to asi bylo, naložit lehké endurka na přívěs,  dojet sem autem a podnikat čistě offroadové výlety po okolní lesích luzích a hájích.   No kuci,  třeba nám to někdy vyjde.  

    Vyrazili jsme pár minut po nich.  Zatím co oni ale záhy zmizeli v lese mezi stromama,  my pokračovali po silnici směrem k jihu.    Cesta se stále krásně klikatila a záhy jsme už měli nadohled hladinu přehradní nádrže Vidraru s její rozlohou 890 hektarů a objemem 465 miliónů metrů krychlových vody.    Nádrž jsme objížděli po silnici ze strany východní a trvalo nám docela dlouho než jsme dorazili k samotné hrázi.   Hráz je monumentální,  poloobloukovitého tvaru,  z obou stran je vetknutá do skály.   Byla postavena v roce 1965.   Délka oblouku dosahuje 305 metrů.   Tloušťka u paty je 25 metrů,  na vrcholu pak 6 metrů.    Výška přehrazní hráze dosahuje úctyhodných 166 metrů a je tak pátou nejvyšší přehradou v Evropě a devátou na světě.    Po krátké zastávce u hráze spojené s prohlídkou a nezbytným focením jsme opět pokračovali dál vstříc Drákulově území.    Zanedlouho jsme dorazili ke zřícenine hradu Poenari, jenž se nachází na kopci nad údolím jímž protéká řeka Arges.   Samotný hrad byl postaven v 13. století Valašskými vojvody.  O více než 100 let později jej osídlil právě hrabě Drákula,  přezdívaný též jako Vlado Napichovač.   Lokální feudál který ve své době neměl příliš valný vliv na chod světa,  který se však o 500 let později stal osobou známější než kdejaký král, císař či papež.  

    Zaparkovali jsme v podhradí a záhy se rozdělili na dvě skupnky.  A sice na ty kterým se na hrad šlapat chce a pak na ty línější kteří raději zvolí odpočinek ve stínu slunečníku u jednoho ze stánků z občerstvením.   Po Drákulových stopách se vydali Dejv,  Šavel,  Marek a Kraťásek.   Čekal je nelehký úkol,  zdolat 1480 schodů.   My ostatní,  tedy Ivan, Raduz, Honza a já jsme zvolili odpočinek ve společnosti nealko pivka.   Po návratu Drákulových fanoušků jsme pokračovali jižně do města Curtea de Arges kde bylo potřeba dotankovat.   Tam jsme měli opět zpestření v podobě drobné závady,  tentokráte na Pavlově Banditovi.   Jednalo se o zlomený klíč od topkejsu.  Všichni včetně Pavla jsme sice byli vybaveni náhradními klíčemi nejen od motorky,  ale i od všech zámků a bagáže.   Co čert nechtěl,  jedině od topkejsu ale Pavel náhradní klíč neměl.  Nařadu přišlo lepení klíče dvousložkovým epoxidem který tak dobře pomohl předchozího dne při opravě díry v nádrži Marova eSVé.   Samozřejmně se jednalo o provizorní řešení,  Pavlovi se alespoň podařilo zámek odemknout a následně vymontovat.  Po zbytek tripu holt jako zámek posloužil gumicuk. 

    Z Curtea de Arges jsme se stočili západně na Ramnicu Valcea a přes nekonečné množství vesniček a městeček mířili na Targu Jiu.   Tenhle úsek cesty byl neskutečně ubíjející.   Jednotlivá městečka byla tak blízko u sebe,  že jsme ani nenacházeli cedule označující konec konec obce,  ale rovnou cedule označující začátek obce následující.   Rovněž jsme potkali několik policejních hlídek,  takže nám bylo po předchozí zkušenosti z druhého dne tripu jasné,  že padesátku by bylo dobré dodržovat.  Naštěstí i zde byl spoleh na rumunské řidiče,  kteří nás spolehlivě a s dostatečným předstihem o hlídkách informovali mohutným blikáním.   Při jedné z našich zastávek dokonce jeden z autobusáků neváhal i s pasažéry zastavit přímo u nás a o přítomnosti nedaleké hlídky nás informovat přímo verbálně.   A to jsme ho nejprve podezřívali,  že nám z nějakého důvodu nadává.  Holt informační šum,  vše se ale vysvětlilo.    Tenhle úsek cesty byl taky asi nejbohatší na scenérie,  které jsou dnes v našich domovských končinách snad nemyslitelné.    Potkávali jsme množství nejrůznějších koňských povozů,  žebřiňáků se slámou tažených volky,  koně, krávy, kozy, ovce,  ať už s pasáčky či bez,  ať po kusech a nebo v celých stádech.    Kličkovali jsme mezi lejny,  přitom po nás startovali divocí psi a my se vyhýbali babkám nesoucích na bedrech obrovskou otep charsí či sušené kukuřice.  Prostě jiný svět. 

    Po průjezdu Targu Jiu se ráz krajiny konečně změnil,  vesnic rapidně ubylo a silnička byla najednou o poznání užší a klikatější.   Zároveň nutno podotknout,  že tahle silnice byla rozbitá jak od dělostřeleckých granátů.  Některé výmoly snad byly hluboké i dvacet, né-li více centimetrů.    Do Baile Herculane to již byl kousek,  opět se pozvolna začínalo šeřit a naše tempo nepolevovalo.    To se málem stalo osudným našemu GdR.  V jednom z výmolů ztratil kontrolu nad strojem a položil to.  Nic, jelo se dál.  Ale štělování ohnutého zpětného zrcátka za jízdy zapříčinilo,  že kombinace totálně rozbité cesty a řízení jednou rukou  vyústila v další pád snad po několikastech metrech jízdy.   Ve finále se naštěstí jednalo pouze o množství škrábanců na motorce samotné,  na sedlových brašnách a pilotově motooděvu.   Celé tohle martýrium se naštěstí obešlo bez zranění,  takže jsme pokračovali dál.    Poslední kilometry byly již ve znamení pozvolného tempa jízdy.  Do lázěňského města Baile Herculane jsme dorazili opět až za tmy.   Na okraji města jsme objevili kemp, ten v nás však nebudil příliš důvěry a tak jsme pokračovali do centra.   Ivanovi se podařilo najít malý kempík v samotném centru města.  Hospoda v kempu vypadala slušně,  což se ovšem už nedá říct o chatkách.  Ty naštěstí byly všechny obsazené a výhled popčasí opět lákal k noclehu pod širákem.   Obsadili jsme rozbitý betonový plácek mezi chatkami jenž nám posloužil jako parkoviště i noclehárna v jednom.   Sociálky zde byly tristní.  Orezlé smaltované dřezy vně budovy co-by umyvárna.   Sprchy s otlučenými kachličkami a plesnivými závěsy,  pochopitelně pouze se studenou vodou.   A jako třešinka na dortu toalety tureckého typu.    Paňmáma kempařka ale byla o to sympatičtější a moc se o nás starala.  Objednali jsme si všichni čevabčiči,  respektive ve zdejších končinách zvané mici a zapili to pár pivky.   To už se o nás začali zajímat místní rekreanti tmavší pleti,  zejména ti, kteří obývali chatky bezprostředně sousedící s námi obsazeným betonovým pláckem.  Bylo otázkou,  kdo pro koho byl větší atrakcí, jestli oni pro nás,  nebo my pro ně.   A tak jsme se několikráte společně vyfotili a posléze vyrazili do víru městečka.  Věřili jsme,  že nám rekreanti naše věci bezpečně ohlídají.    Sedli jsme do hospůdky na pivo a ještě něco k snědku.  Poté se ještě přesunuli do jednoho z místních barů a zakončili to opileckou procházkou po hlavní třídě.   V kempu jsme polehali okolo motorek,  většinou se každému podařilo trefit jeho vlastní spacák.  Pouze Pavel se dobíjel do Ivanova ležení a ráno se probudil v járku pod okapem jedné z chatek.  

5. den tripu:

    Po ránu jsme vyrazili do nedaleké restaurace na snídani a zasytili se vaječnou omeletou se sýrem.   Nahrubo jsme pobalili a vyrazili ještě okoštovat místní termály.  Vždyť by to byl hřích,  nocovat v lázeňském městě a neokoštovat místní termální vodu.   Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny.  V první vlně jsme vyrazili já a Ivan s Marou a Honzou.   V druhé vlně pak David, Kraťásek, Raďa a Pavel.     Na cestu k vytoužené očistě těla a samozřejmně i ducha jsme se zeptali kolemjdoucích a byli jsme nasměrováni k hotelu Sara´s sons.  Tam jsme zaplatili vlezné a ocitli se v areálu několika venkovních bazénů s termální vodou.  Ta měla k čiré průzračnosti daleko,  ale relaxačního účinku dostála na výbornou.  

    Po rozloučení v kempu s místními rekreanty jsme nejprve vyrazili hledat pumpu,  neb většina z nás již byla téměř na suchu.  Dnes nás čekala o poznání menší porce kilometrů než v předchozích dnech,  takže jsme se nehonili.   Z Baile jsme nabrali jižní kurz a pádili směrem na město Orsova.  Tady jsme se poprvé setkali s pohledem na majestátnost veletoku Dunaje na hranici národního parku Železná vrata.   Při dalším putování jsme se od Dunaje na okamžik vzdálili,  abychom se záhy u města Eselnita s Dunajem opět potkali.   Pokračovali jsme proti proudu směrem na západ,  na opačném břehu se již nacházelo území Srbska.   Silnice vedoucí podél Dunaje byla zajímavá mimo jiné tím,  že se zde střídaly úseky standartního a přiměřeně rozbitého asfaltu s úseky naprosto luxusního nového asfaltu a úseky kde asfalt prakticky zcela chyběl a byla zde prakticky jen vrsva šotoliny.   Koneckonců šotoliny jsme si zanedlouho užili poněkud více. 

    Ocitli jsme se v oblasti Banatu,  na území českých vesnic jež založili čeští kolonizátoři před více než 180-ti lety.   Našim cílem toho dne byla česká vesnice Eibenthal kde v ten den začínal třídení hudební festival českých kapel pro české publikum.   U odbočky na Eibenthal jsme našli již několik zaparkovaných autobusů a cestou do vesnice potkávali mnoho pěších.   Silnice do Eibenthalu byla klikatá a úzká,  od Dunaje vedla strmě do kopce a její povrch tvořila sympatická šotolinka.   Po cca osmi kilometrech jsme dorazili k ceduli označující začátek obce Eibenthal,  česky zvané Tisové údolí.   Projeli jsme vesnicí až na její konec a objevili stanové festivalové městečko.  Už už jsme se chtěli pustit do stavby našich příbytků,  kdosi ale zavelel že se jedem podívat k samotné "stage" a že třeba najdem nějaký plácek pro stany tam.  Vzhledem ke konání festivalu jsme ani nepředpokládali, že u někoho z místních by ještě mohlo být k dispozici ubytování.  Ale zadařilo se.  Sympatický chlapík na nás kývnul,  zda-li nechceme přenocovat u něj a my baz váhání kývli.   Mít možnost přenocovat v Banatském obydlí se nepoštěstí každý den.   Před domkem stály nějaké dětské prolejzačky, skluzavka a kolotoč.   Do naší cimřičky byl vstup zezadu,  přes malou dřevěnou verandu a předsín.   Ve vlastní cimře bylo pár rozvrzaných starých kanapí.  Jako "koupelna" sloužila studna s kýblem na špagátu,  umístěná přímo naproti vstupu do chalupy.  Za rohem za šopou pak byla suchá kadibouda.   Náš pan domácí se jmenoval Tom Mihail.  Zrovinka on moc dobře česky neuměl,  ale jinak bylo moc příjemné slyšet od místních všude okolo sebe plynulou češtinu,  více než 800 kilometrů od domova.   Tom nám dal nějaké ty základní instrukce.  Jeho krédo znělo:  "Ja boss tady,  ty boss fšude jinde".    Dozvěděli jsme se, že pracoval jako svářeč a že v minulosti pracovně pobýval několik let v Itálii,  ale i v Česku.  

    Ze strany chalupy byla přilepená dřevěná garáž. Ta po dobu festivalu fungovala jako prodejna potravin, takže jsme byli přímo u zdroje.  Tom tam měl zaparkované svoje terenní ARO, jehož kapota překrytá dekou nyní sloužila jako pult.   Něco jsme pojedli,  samozřejmně se i řádně umyli v naší "stylové koupelně" vědrem přímo ze studny a začali kout další plány. 

   Bohužel nás čekala jedna nemilá povinnost a sice rozloučit se s Dvoprsťákem.   Peťana čekala další dovolená s rodinou v Itálii,  takže musel domů vyrazit dřív.  Po rozloučení Peťan vyrazil z Eibentalu někdy v podvečer a zvládl to ještě ten den potáhnout do Maďarska.  Domů vpořádku dorazil následující den,  aby záhy přesedlal spoza řidítek za volant a namířil to tentokrát na jihozápad - do Italského Bibione.

   My ostatní jsme oděli klanový stejnokroj a vyrazili za zábavou.  Před návštěvou samotného fesťáku jsme namířili ještě opačným směrem než se nacházela "stage" a sice do hospůdky "U medvěda".  Podařilo se nám chytnout stylový taxík.  Jeden z místních majitelů zánovní dodávky si po dobu festivalu přilepšoval živobytí rozvážením účastníků za 5 Lei na hlavu.   A jelikož to do oné krčmy bylo pěkných pár kilometrů,  s chutí jsme jeho nabídku přijali.  Nálada byla skvělá a u Ivana o to skvělejší,  že se mu shodou náhod a okolností podařilo znovu se setkat se svými luxusními trekovými sandáky,  které cestou k našemu ubytku vytratil z bagáže.   Hospůdka byla moc sympatická,  obzvláště když u jednoho ze stolů sedělo kompletní osazenstvo kapely Wohnout.  Poklábosili jsme s příjemnými lidmi,  vypili pár startovacích pivek a seznámili se s členy kyjovské kepely Helemese.    S naším "taxikářem" jsme byli domluvení,  aby nás v osm vyzvedl a hodil do centra dění.   Byl na něj spoleh,  takže dlouhá procházka se nekonala.  Záhy jsme se ocitli u vstupu na "stage" a platili vlezné.  Tam jsme se seznámili s devatenáctiletým klučinou - sympaťák, o kterém jsme se dozvěděli,  že se v Eibenthalu narodil a žil zde do svých 13. let.  Teď už žije v Čechách a začal studovat vejšku v Praze. 

   Atmosféru umocňovaly první kapely střídající se na pódiu.  U stánku jsme dali něco k snědku a prokládali to dalšími a dalšími pivky.   Večer vygradoval vystoupením Wohnoutů.  Všechny nás ale uchvátila ona Kyjovská kapela Helemese,  kterou nikdo z nás do té doby neznal.   Večer se vyvíjel luxusně a do postele se většina z nás dohrabala až někdy kolem čtvrté ráno. 

6. den tripu:

   Probuzení do následujícího dne bylo náročné,  sušák a bolehlav udělaly svoje a hodinky ukazovaly skoro poledne.  Pavel byl kupodivu poměrně fit a tak si dal tu práci,  že skočil na Bandita,  dojel ke kostelu a vyškrábal se ke křížku na kopci aby dle instrukcí průvodce ulovil signál Srbského mobilního operátora.  Rozeslal nějaké eSeMeSky domů,  hlavně ale obdržel zprávu od Peťana,  že je živ a zdráv.

   Panimáma nám usmažila k snídaňo-obědu volská oka v duchu Banátské pohostinnosti.  Po jídle a zahnání sušáku jsme se někteří odhodlali zpestřit si program krátkým enduro výletem po Banátských kopcích.   Šavelko a Honzík zapluli zpátky do spacáků.  My ostatní jsme odstrojili mašiny a pod Ivanovým vedením vyrazili do hor.  Podařilo se nám najít krásnou úzkou hliněnou pěšinu po které jsme vyrazili pěkných pár kilometrů vzhůru.   Svezení to bylo parádní a zážitek milionový.  Prdelky našich motorek ve strmých stoupáních vesele v driftu poskakovaly zleva doprava a neúnavně nás hrnuly stále kupředu.  Pouze Mara se se svým víceméně ryze silničním eSVéčkem trochu trápil,  navíc se zlomenou zadní brzdovou páčkou to jde při sjezdech v terénu ztuha, takže to zabalil asi v polovině cesty a my dál pokračovali bez něj.  Výhledy na rozlehlé pláně zeleně byly fascinující,  vládl tu nekonečný klid.   Shodli jsme se,  že je škoda,  že není víc času,  abychom mohli takovéto enduro vložce věnovat celý den.  Jistě by to byl parádní zážitek.  

   Trochu se setmělo,  zvedl se vítr a nám bylo jasné že příjde déšť.  S vědomím,  že záhy by se pěšina hliněná proměnila v bahnitou,  jsme se s našimi silničními pneumatikami vydali na cestu zpět.  Vyzvedli jsme Marka a zamířili ještě do hospůdky U medvěda na vstřebání poslední Banástké Eibenthálské atmosféry a taky na další spásný nealko drink.  V chaloupce u Toma Mihaila jsme pobalili věci, dle vlastního uvážení zaplatili za noclech po 50-ti Leích za hlavu a vyrazili na další cestu.

   Po naší staré známé šotolinové cestě jsme sjeli zpět k Dunaji a stočili to na západ, opět proti proudu.  Projeli jsme městem Moldova Noua a po pasáži nádherných serpentýn jsme dorazili k Rumunsko-Srbské hranici.   Jednak v rámci ušetření pár kilometrů,  ale hlavně pro ten pocit že jsme tam byli,  jsme si to namířili zkratkou přes cípeček území Srbska.   Celkově jsme v Srbsku urazili asi jen 60 km,  ale za ten pocit to jistě stálo.  Srbsko na nás působilo o dost civilizovanějším dojmem,  takže jsme se rozhodli,  že nocleh se budeme snažit vyřešit ještě na jeho území.   V městě Vrsac jsme natankovali a pádili dál k severu.  Rumunská hranice se kvapem blížila a vhodné místo ke kempování nikde.   Nakonec až těsně před hranicí jsme sjeli do pole,  kde by se plácek k přenocování snad našel.  Nutno podotknout,  že se opět stmívalo a tak úkol byl zase o to těžší.  Když už to vypadalo, že máme vyhráno, přijelo jakési auto a jeho řidič nás odtamtud nekompromisně vyhodil. Co se dá dělat,  byli jsme opět na silnici a čára byla už nadohled.  Když v tom nás dojel Nissan Pathfinder pohraniční policie a kluci se nás začali vyptávat, co že jsme chtěli v tom poli dělat.  Příjemné bylo zjištění, že srbština a čeština si jsou velmi blízké a tak nebyl problém se domluvit.  Hraničáži záhy pochopili,  že nejsme diverzanti na motorce,  ale znavení mototuristi hledající nocleh.  Dopručili nám kamioňácký motorest ke kterému nás dokonce doprovodili,  tedy bez majáků a hyjen.

   V motorestu měli akorát sedm místeček v jednou trojlůžáku a dvou dvoulůžkových cimrách.  To vše za 5E na hlavu.  Prostě luxus, střecha nad hlavou, postel a teplá sprcha.  V hospodě jzme křápli nějaké to jídlo a zvládli i zedvě pivka na dobrou noc.   Po zážitcích z předchozího dne se tentokráte neponocovalo.

7. den tripu:

   V noci byla uktutná bouřka a průtrž mračen.  Všichni jsme byli nakonec rádi,  že to s tím nocováním v poli nevyšlo.  Po ránu ještě poměrně vydatně pršelo,  ale než jsme dobalili a dali kafe v restauraci,  tak z lijáku už byl jen deštík.   Toho dne jsme byli nuceni poprvé v rámci tripu vytáhnout a obléknout nepromoky.  Překročili jsme hranici zpět do Rumunska a po pár desítkách kilometrů déšť úplě ustal a my mohli nepromoky opět sbalit.  Pokračovali jsme na sever,  projeli okrajem města Timisoara a stočili to na severozápad.  Těsně před Maďarskýma hranicema jsme na pumpě utratili poslední Leuše ve městě Sannicolau Mare a rozdali poslední bombóny.  Těsně za čárou jsme nakoupili Maďarskou dálniční vinětu a u města Makó najeli na dálnici.  Po obchvatu jsme minuli Szeged a jali se ukrajovat mraky kilometrů dálničního tranzitu směrem k domovině.  Minuli jsme Kecskemét a na obchvatu Budapesti jsme se dostali do nevalně vyhlížející dopravní zácpy.  Naštěstí to nebylo nadlouho,  takže jsme záhy mohli pokračovat dál.  Maďarsko-Slovenskou hranici jsme překročili u Komárna přejezdem mostu přes Dunaj.  

   V plánu bylo v předposlední den tripu navštívit některé Slovenské termály a tak padla volba na Velký Meder.   Zbývalo proplést se několika vesničkami a naše cílové termální městečko bylo nadosah.   Areál termálů jsme našli prakticky okamžitě,  teď ještě najít nějaké to skromné ubytování.  Zatímco jsem se hrabal v navigaci,  pustil se do konání tentokráte Mara.  Podařilo se mu domluvit nocleh v jednom malinkatém soukromém kempíku rozlohy větší zahrady.  Paní měla k dispozici dvě dvoulůžkové chatky.  Dalo práci vysvětlit jí,  že ač nás je 7,  budou nám jí nabízené ubytovací kapacity bohatě stačit.  Když pochopila,  že všichni máme svoje spacáky a ona ušetří na povlečení,  dala nám ještě slevu.   Ve finále jsme každý zaplatili 2E za osobu, lidovka.   Po vybalení jsme vyrazili do areálu termálů kam jsme to měli snad jen několikset metrů.  Hodinu a půl před zavíračkou jsme za vstup zaplatili každý 6,50 ale ten relax stál za to.   Naše rozlámaná těla a údy znavené z cest si potřebovaly náležitě odpočinout.  Po naložení v termální vodě a svlažení hrdel pivkem v mokrém baru jsme se přesunuli do nedaleké venkovní hospůdky a zahnali hlad.  O posledním večeru tripu jsme probrali u piva zážitky z cest a proložili to několika frťánky,  stále ještě z vlastních zásob.  Do chatek jsme se uložili krátce po půlnoci. 

8. den tripu:

   Hospůdka ve které jsme večer popíjeli nám ráno skvěle posloužila i k snídaňovým aktivitám.  Domů to už nebylo daleko,  takže slovo dalo slovo a část dopoledne jsme opět věnovali návštěvě termálů.  Před polednem jsme opět zpakovali bagáž a vydali se na cestu k domovu.  Projeli jsme Galantu a za Trnavou se napojili na dálnici po které jsme fičeli až na Bytču.  Opět to byly mraky nudných ale nezbytných kilometrů tranzitu.  Zbývalo projet Makov a překročit Slovensko-Českou hranici v nám již důvěrně známých místech.   Zanedlouho jsme celý konvoj strojů parkovali na Horní Bečvě kde nás čekalo stylové přivítání.  Ten den se v Brně na Masarykově okruhu jel závod mistrovství světa a tak nás Marcelka přivítala co-by hosteska MOTO GP, i s nezbytným slunečníkem.  A Ivan junior i se svými bratránky celou show náležitě doplňovali.

   Následovalo kafíčko,  Birellek a záhy jsme se rozprchli ke svým domovům.  Během osmi dní jsme v bandě osmi (posléze sedmi) motokamarádů urazili krásných 2500 kilometrů,  navštívili zěmě doposud nepoznané a zažili doposud nezažité.  Už teď se těšíme na nové výzvy.  Že by Ukrajina?   Nebo Balkán?   A co takhle sever?

Kronreif Trunkenpolz Mattighofen SMZVN Akřáp Peter lodivodný